Proč Bůh seslal na svět finanční poradce?

Živit se jako námezdní pisálek není vždy to nejlepší povolání na světě, ale má jednu výhodu – hodně toho přečtete. Časem tak získáte jistý čich na sebepropagaci převlečenou za neutrální informaci. Jeden takový text mi přistál na monitoru. Měl název "Proč Bůh seslal na Zemi finanční poradce". No proč asi, napadne člověka, přece aby si lidé jako Job nemohli stěžovat na nepřízeň osudu. Aby ta potopa, co se kvůli ní musel Noe plahočit s archou, nevypadala jako taková kruťárna.

Chyba lávky, je to myšleno přesně obráceně. Slogan o Bohu a poradcích pochází z knihy Jednoduché bohatství, nevyhnutelné bohatství od jistého Nicka Murrayho, jejíž nosnou idejí je přesvědčení, že pravým úkolem finančního poradce je chránit klienta před jeho vlastními emocemi a následnými šestimístnými ztrátami. (Ano, tipujete správně, pan Murray se živí jako finanční poradce.)

Čím starší, tím hloupější?

Autorem článku samotného je Joshua Brown, někdejší broker a dnes (správně!) také finanční poradce ze stáje Barryho Ritholtze a muž s vlastní relací na CNBC (jaké stigma!). Vřele s Murraym souhlasí a bere si k ruce výsledky společného výzkumu vědců z Texas Tech University a University of Missouri, jenž praví, že "s věkem slábnou kognitivní schopnosti u každého jednotlivce. Studie potvrdila, že tento kognitivní sestup se vztahuje i na finanční gramotnost. Starší jednotlivci navíc mají velkou dávku sebevědomí (už v životě často něco dokázali, tak si věří i ve financích), což je kombinace, která vede k významným chybám ve finančních rozhodnutích".

John Howe, šéf katedry finančnictví na podnikatelské fakultě University of Missouri (the Robert J. Trulaske School of Business, jste-li detailisté), k tomu říká, že tato kombinace “otevírá dveře jak chybám, tak podvodům. Je dobře známo, že starší lidé se často stávají oběťmi finančních podvodů. Je důležité, aby lidé ve vyšším věku našli někoho, kdo má při správě jejich financí na paměti především jejich zájmy”.

Člověk by řekl, že když vás o všechno oberou ve čtyřiceti, také není o co stát, ale dobře. Profesor Howe a jeho dva komplicové z Texasu zkoumali 3 850 lidí nad 60 let a zjistili, že čím jsou lidé starší, tím méně jsou finančně gramotní, což definují (Howe a spol., ne oni negramotní chudáci) jako klesající schopnost porozumět osobním financím a přijímat v této oblasti užitečná rozhodnutí. Naopak s věkem podle studie mírně stoupá sebevědomí, což možnost drahé chyby nebo podvodu umocňuje.

To znám, říká Joshua Brown potěšeně. "S postupujícím věkem jejich kognitivní schopnosti klesají, zatímco jejich důvěra ve vlastní schopnosti roste. Teď určitě někdo namítne, že to není pravda, s odkazem na Buffetta, Mungera nebo Icahna, ale to je právě ono – tyhle lidi znáte proto, že jich je tak málo."

Text vykazuje výrazné známky sebepropagace. Je docela dobře možné, že se lidé k stáru v lecčems snadněji spletou. Je však skutečně odeznívání schopností tak rychlé, aby se z člověka finančně gramotného stal během pár let analfabet? Nemám k dispozici žádný univerzitní výzkum na toto téma, ale znám spoustu lidí, u nichž schopnost vyznat se ve známých věcech odumírá jen pomalu. Z kybernetického mága neudělá důchod prostého elektrikáře, stejně jako se sedmdesátiletý šachista zničehonic nespokojí s dámou.

Horší schopnost učení

Co však lidem s přibývajícím věkem jde opravdu hůře, je osvojování nového. Zmíněný fyzik i šachista se budou v důchodu jen obtížně od začátku učit řídit auto, hrát na housle nebo třeba chápat půvaby CDS (credit default swap, zajištění pro případ nesplácení pohledávek).

A jsme u jádra problému. Nejde o to, že by lidé v důchodu skutečně degradovali tak rychle a důsledně, jak pánové Howe, Brown a Murray naznačují. Jen se špatně učí věcem, které neznají. Pokud mají k dispozici dost peněz, aby mohli uvažovat o jejich investování (a stáli finančním poradcům vůbec za námahu), je pravděpodobné, že už se s „financemi“ během života setkali. Vědí, že existují banky, a zhruba chápou i důvody; přinejmenším tuší, co znamenají výrazy jako akcie, dluhopisy a komodity; většina z nich prakticky poznala, jak snadno umí kreditní karta dláždit cestu do finančních pekel. Obvykle mají k dispozici respektábl částku (koneckonců, když se vám může přihodit šestimístná ztráta, o níž mluví Murray, asi musíte mít odkud brát). O svých penězích uvažují tito lidé stejně dobře, jako uvažovali před deseti či dvaceti lety.

Vtip je v tom, že to nestačí. Murray a Brown mají svým způsobem pravdu – běžný člověk je lákadly finančních "šmejdů" zranitelnější, než byl před deseti nebo dvaceti lety. Lidé ve finančnictví zběhlí mezitím sestrojili mnoho nových fíglů – pardon, produktů –, jimž takzvaně nesofistikovaný investor rozumět ani nemůže. Není divu, protože jim často nerozumějí ani sami finančníci, jak tvrdí například Jamie Dimon, šéf největší investiční banky světa JPMorgan.

Ovšem věta "stárnete a ničemu nerozumíte a já, finanční poradce, jsem tady od toho, abych vám pomohl a měl na paměti především vaše blaho" zní podstatně lépe než věta "svět je plný zlých finančních poradců, před kterými vás můžu ochránit jedině já, sice také finanční poradce, ale hodný".

Zbývá odpovědět na otázku, proč je takové vehementní sebepropagace třeba. Jistou odpověď může nabídnout průzkum společnosti Nielsen, podle kterého "při rozhodování o osobních investičních a finančních záležitostech spoléhá 49 % klientů na vlastní úsudek, 18 % dá na radu blízkých lidí, 4 % věří náhlému impulzu, 9 % přizná, že se nechá přesvědčit reklamou v médiích, a 20 % si najme finančního poradce. Považte, pětina! Ostatních 80 % tvoří mezeru na trhu, již je možno báječně vyplnit. A u koho začít? Inu, nejspíše u těch, které je možno přesvědčovat, že už na to sami nestačí.

Jinými slovy, Bůh seslal na Zemi finanční poradce, aby vás ochránili před jinými finančními poradci. Musím se přiznat, že nevím nic o takovém archanděli Blankfeinovi, ačkoli šéf Goldman Sachs sám o sobě tvrdí, že koná Boží dílo. Zato jsem kdesi četl, že Ježíš vešel do chrámu a vyhnal všechny, kteří prodávali a kupovali, zpřevracel stoly směnárníků a prodavačů obětních holubů.