Velké banky a rakovina: I bez regulace můžeme velké banky donutit být menší, tvrdí David Orrell

Epidemiologové mluví o tom, že by studie infekčních onemocnění mohly vysvětlit, jak se nákaza šíří ekonomikou. Jsou si opravdu biologické prostředí a svět financí tak podobné?

David Orrell (DO): Určitě. Vezměte si například proteiny, tisíce proteinů, které v různých částech těla plní různé úkoly. Tyto proteiny jsou nějak propojené. Jeden například reguluje funkci druhého, další dva tvoří nerozlučnou dvojici, která plní specifickou funkci a tak dále. Vše dobře popisuje diagram 1, kde uzly představují jednotlivé proteiny a spojnice mezi nimi ilustrují jejich vazby. Barva individuálních uzlů pak napovídá, s jakou nemocí jsou spojeny – s rakovinou, kardiovaskulárními problémy a tak dále. Jinými slovy, s využitím matematických nástrojů je tu vykreslené, jak jednotlivé systémy fungují a které části jsou pro jejich fungování podstatné. No a podobným způsobem tyto nástroje můžeme použít k analýze finančního prostředí, respektive k analýze největších nadnárodních společností.

Právě to se pokusili v roce 2011 zobrazit Vitali, Glattfelder a Battiston. Výsledek jejich snažení vidíme v diagramu 2a a 2b. Co konkrétního je z nich možné vysledovat?

DO: Stejně jako určité proteiny hrají v případě jistých nemocí – a v rámci konkrétních sítí – dominantní roli, vládne světové ekonomice pár společností. Jedno procento fakticky řídí zhruba 40 procent veškerého dění. Svým způsobem to připomíná bohatství, které se většinou také koncentruje v rukou malé skupiny lidí. I tady malá skupina – v tomto případě firem – kontroluje celý systém. Obvzláště zajímavé je pak to, že jsou to ve své podstatě společnosti řekněme virtuální – jde o bankovní a finanční instituce, které samy o sobě nic nevyrábějí. Respektive, vyrábějí peníze z peněz. V mnoha zemích, zejména ve Spojených státech a v Británii, právě tyto společnosti ovládly podstatnou část národního hospodářství. No a právě to je možné zmapovat stejným způsobem, jakým obyčejně mapujeme nemoci.

Jde mimo jiné o potvrzení toho, že existují společnosti, které jsou příliš velké na to, aby se nechali zbankrotovat; respektive, společnosti tak velké, že si zaslouží zvláštní přístup?

DO: Víte, jednou z věcí, kterou tento diagram neukazuje, je to, zda existuje nějaká vědomá spolupráce, nebo možná konspirace, o které se tak často spekuluje. Jistě je možné tvrdit, že jde o výsledek přirozeného procesu, a právě proto někteří lidé považují současný stav za přirozený. Berou to prostě tak, že dochází k přirozené koncentraci – čím větší společnost je, tím je také efektivnější (tedy do určité míry). V této souvislosti je ale potřeba si uvědomit, že i nemoci jsou svým způsobem přesvědčené o tom, že jsou prospěšné. Například rakovina – to je rostoucí nádor, který je přesvědčen o tom, že je užitečný. Problém je, když naroste a začne ničit prostředí kolem sebe, respektive systém, ve kterém žije. A to samé nepochybně platí i pro společnosti – na velikosti i v jejich případě záleží.

Podobně jako rakovina tak příliš velká společnost může celý systém – ekonomiku – zničit.

DO: Přesně tak. Když se nějaká virtuální společnost, například banka, stane v poměru k hostiteli – tedy ekonomice – příliš velkou, pak se její kolaps může stát katastrofou. Všiměte si, že data, ze kterých diagram 2 vychází, zahrnují i banku Lehman Brothers. Byla totiž posbírána ještě před jejím kolapsem. Co se přitom významu pro hostitele týče, jsou Lehmani na zhruba třicátém místě. No a vezměte si, co jejich pád pro globální ekonomiku znamenal.

Předpokládám, že by podobně – ne-li výrazněji – světem zatřásly problémy jakékoli z institucí vyobrazených v diagramu 2b. A proto jsou zkušenosti epidemiologů užitečné.

DO: Sledujeme typickou vlastnost systému. Máme tu superuzly, na které je velká část systému nějak napojena. Pokud z komplexního systému jeden z těchto superuzlů vyjmete, objeví se reakce nebo přímo šoky v celém systému. A jen opakuji, Lehman Brothers nebyly před svým pádem ani mezi desítkou těchto největších nebo nejvýznamějších superuzlů.

Můžeme jít v analogii mezi biologií a světem financí o krok dále a říci: víme, jak léčit určité nemoci, využijme toho k řešení problémů, které se objevují v ekonomice?

DO: Určitě, přinejmenším nepřímo. Biologické systémy fungují díky regulaci. Když někdo zmíní regulaci světa financí, většinou se to okamžitě zvrhne ve zpolitizovanou debatu. Začne se mluvit o tom, že stát omezuje individuální práva a svobody. Přitom pokud se na to podíváte z pohledu biologických systémů, je jasné, že se bez jisté míry stability neobejdeme. Právě díky stabilitě biologické systémy zůstávají naživu. Jistě, potřebují také jistou svobodu, aby se mohly měnit, aby se podle potřeby přizpůsobily, ale současně s ní potřebují být ve svém jádru robustní. A tím je možné se určitě inspirovat.

Co dalšího vás v této souvislosti napadá?

DO: Zjednodušeně řečeno, každá buňka má vnitřní regulaci, díky které, pokud se jaksi porouchá, spáchá sebevraždu. Zmíněné rakovinné buňce něco podobného chybí. Jinými slovy, je s ní něco v nepořádku a dále se množí. Asi těžko přesvědčíme banky, aby spáchaly sebevraždu, něco bychom s nimi však udělat měli. Pokud totiž máme virtuální ekonomiku, která nijak té reálné neprospívá, která ji ohrožuje, pak je prostě potřeba najít nějaký způsob, jak velikost a význam této virtuální ekonomiky omezit. To ovšem neznamená, že musí být regulace šíleně komplikovaná; neznamená to, že regulátoři musejí být chytřejší než mágové pracující pro finanční společnosti. I bez toho je možné donutit banky, aby byly menší.

Jak?

DO: Zakažme například bankám obchodovat s určitými deriváty. Nebo zaveďme daň z finančních transakcí, díky které se na určitých obchodech vydělá méně a budou méně atraktivní. Jistě, v určitých kruzích to nebude příliš populární krok. Na druhou stranu pokračující krize nesporně svědčí o tom, že ignorovat riziko spojené s velkými finančními institucemi prostě už nelze.

Podle vás se tedy dá tvrdit, že bychom mohli – a měli – využívat znalostí, které máme v jiných oborech a vědách, v ekonomii a ekonomice, a že by to byl posun kupředu?

DO: Přesně tak. Víte, jedním z poznatků souvisejících se studiem komplexním systémů je to, že jeden systém sám o sobě je možné jen stěží pochopit. Jde totiž o komplexní, organickou, dynamickou věc, kterou je velmi těžké modelovat, natož pak kontrolovat. Pokud ovšem začnete jednotlivé systémy srovnávat, zjistíte, že mají některé věci společné. A to vám umožní v jejich chování vysledovat jisté opakující se vlastnosti – řekněme vzory –, a ty vám naznačí, jaké strategie by v přístupu k těmto systémům mohly fungovat.

V této souvislosti se v poslední době mluví o inspiraci biologií, fyzikou nebo psychologií. Kde se domníváte, že by ekonomové napříště mohli najít zajímavé a užitečně podněty?

DO: Já rád porovnávám tři systémy. Prvním je finanční systém, který nebyl v průběhu posledních několika desetiletí příliš dobře regulován, takže je vcelku nestabilní. Druhým jsou buňky, které do značné míry kontrolují sami sebe. Občas se však v jejich světě objeví něco jako rakovina, která seberegulaci unikne – a pak nastane problém. No a do třetice, máme tu Zemi jako takovou. I ta má svůj vlastní systém samoregulace, který vcelku efektivně funguje už pár miliard let, a je tak asi možné se právě z něj něco přiučit. Jde jen o to zapojit fantazii a nebránit se vnějším vlivům a podnětům. A právě to se podle mě i díky krizi teď děje: namísto exaktnosti a uzavřenosti se otevíráme příběhům a metaforám, které nám umožní využít už nabitých zkušeností s jedním systémem při práci s druhým.