Jak hacknout počasí a (ne)zničit svět
Skupinka mimořádně bohatých lidí by mohla za pár miliard dolarů ochladit stále teplejší zeměkouli, kdyby se jim zachtělo doopravdy filantropovat. A také by tím mohli vyvolat světovou válku.
Pokud vás trápí počasí, za poslední dekády neustále divočejší a po zprůměrování teplejší, asi mnoho důvodů k optimismu nemáte. Řadu let poté, co se vědci dohodli, že globální oteplování je reálné a mohou za ně lidé (ačkoli k první části tvrzení došli metodami zhusta vědecky nečestnými a druhá část je stále na vodě), se to podařilo vysvětlit i politikům. Po dalších letech dohadování vzali politici zhruba za své, že je potřeba něco udělat, a rozjeli se proto do Paříže (pokud můžete, zkuste to taky; týden ve francouzské metropoli je málokdy špatný nápad). A tam se dohodli, že něco udělají. To bylo roku 2015.
Američan proti Paříži
Ono něco dostalo podobu Pařížské dohody. Pokud by předpoklady ideálně vyšly, pak by mohla pomoci trochu zpomalit oteplování a hodně zpomalit všechny možné ekonomiky. Předpoklady ovšem ideálně nevycházejí, protože nikdo kromě Kalifornie dohodu tak docela neplní. Donald Trump, veden odporem proti komplikovaným věcem, navíc slíbil, že Spojené státy od ní odstoupí, což z ní učiní kus papíru ještě bezcennější než dolarová bankovka (byť na jejím znehodnocení pracuje Trump taky).
Co tedy počít? Odpověď může mít podobu slova geoinženýring, v češtině dosud nijak pevně neetablovaného. Zjednodušeně v tomto kontextu je zastřešujícím pojmenováním pro aktivity zaměřené přímo na vyvolání změn počasí. Časopis Pacific Standard, který se zabývá výstředními tématy důležitými pro zachování planety, lidstva a nákladu Pacific Standardu, přinesl na to téma zábavný futuristický text.
Mars, Cloud a Mark
Jeho hlavními postavami jsou tři multimiliardáři s krycími jmény Miliardář Mars, Miliardář Cloud a Miliardář Sociálně-síťový. My jim můžeme říkat třeba Elon, Jeff a Mark, abychom to měli jednodušší (aniž by to nutně znamenalo, že by se muselo jednat o reálné miliardáře těchto křestních jmen). Tedy tito tři lidé a jejich celkem minimálně půl bilionu dolarů se v roce 2030 rozhodli, že učiní globálnímu oteplování přítrž sami, když už jednou mají tolik peněz a palčivý mesiášský komplex nádavkem.
Rok je důležitý. Autor si jej vybral nejspíše proto, že parta vědců zvaná Intergovernmental Panel on Climate Change loni řekla, že právě tehdy nastane kvůli teplu konec světa. Ne že by konců světa již nebylo dost, ale každá generace proroků má zřejmě právo na svůj.
Elon, Jeff a Mark by konec světa neradi; k čemu jsou vám miliardy, když má svět po uzávěrce, no ne?! I usmysleli si, že budou raději geoinženýrovat. K tomu budou potřebovat letadla, která vyletí nesmyslně vysoko a budou shazovat tuny sulfátového aerosolu. Sulfáty (kdybyste nevěděli, jsou to "soli odvozené od kyseliny sírové, které vznikly náhradou obou jejích kyselých vodíků", říká Wikipedie) se postaví do cesty slunečním paprskům, vytvoří na Zemi stín a ochladí ji. Vědecky se to jmenuje solar radiation management (SRM), tedy správa slunečního záření.
To bude parádně výhodné. V zimě bude zase zamrzat Vltava, bude se výtečně lyžovat; v Andalusii bude pršet častěji než jednou za tři roky; postup Sahary na jih se zastaví, ledovce začnou přimrzat a tyčit se pěkně do výšky, jak mají, a vůbec bude dobře.
Základna na Fidži
Tedy až na ta místa, která za současného stavu alespoň zhruba fungují, což jako vždy pokládáme za samozřejmost. Třeba jedna vynechaná monzunová sezóna může v Asii pozabíjet více lidí než celé slavné teplo, což dotyční nejspíše nepřivítají (ale ti zase nemají k dispozici osvícenou redakční politiku Pacific Standardu, takže co s nimi).
Tak či onak je správa slunečního záření mezi západními vědci stále častějším tématem, říká text. Popisuje, jak Jeff, Elon a Mark za účelem postavení základny obsadí některý z ostrovů náležících Fidži (tamní vláda bude v té době již natolik uhřátá, že jí nezbude čas zabývat se takovými pitomostmi, jako je územní celistvost; a jaká také územní celistvost v zemi, která není než souostroví, že?) a navezou tam kusy letadel, jež tam nechají smontovat. Pak přivezou tuny sulfátů a nejspíše také aerosolovač. A pak to celé spustí. Je potřeba ještě dořešit několik vedlejších otázek, jako zda je opravdu výhodné házet na zem miliony tun síry, ale to nějak dopadne.
To je nepochybně lákavá představa, tím spíše, že odstraňuje jednu zásadní překážku a druhou obchází. Zaprvé, je to relativně levné, odhady hovoří o několika miliardách dolarů ročně. Zadruhé, SRM neřeší, zda za klimatická alotria mohou lidé, nebo nemohou. Síra v ovzduší chladí stejně, ať už je příliš teplo přirozeně (jako kdykoli v minulosti), nebo kvůli ExxonMobilu.
Vydírání a nervozita
Má to dva háčky. Ten první je zjevný – nikdo přesně neví, co vyinženýrované ochlazení dokáže natropit, a nelze to spolehlivě zjistit jinak než metodou pokus-omyl. Prostoru pro omyly přitom není zrovna mnoho.
Druhý háček je delikátnější. Představme si, že se Mark, Jeff a Elon skutečně shodnou na tom, že současná mocenská centra, tedy především vlády velmocí, nemají dost vůle ani peněz pustit se do tak riskantního podniku, a že to tedy je na nich, miliardářích. Co teď? Projekt takového rozsahu nelze před vyzvědačskými satelity utajit a kdejaké vojenské letectvo by bylo schopno mise bez námahy zrušit. Projekt by tedy musel probíhat za souhlasu politiků, minimálně těch amerických. A čínských. A ruských. A také těch a oněch. To je problém.
Proč a která země by chtěla zrušit plán na záchranu lidského pokolení, ptáte se? Takto formulováno možná žádná, ale dynamika věcí by něco takového mohla zařídit snadno.
Evropa a Spojené státy by na riskantní hru miliardářského tria nejspíše přistoupily až ve chvíli, kdy by alternativa v podobě nicnedělání byla zjevně horší. Jinými slovy, že by bylo za minutu dvanáct (vzhledem k plánovanému konci světa by to neměl být problém). Právě ona nutnost by však západ oslabila. Od Pchjongjangu a Pekingu přes Teherán a Caracas až po Moskvu a to místo, kde je zalezlý Abú Bakr al-Bagdádí, by každý věděl, že právě pouštění sulfátů do vzduchu je totální prioritou Washingtonu, Berlína i Bruselu.
To by byla pro západ obrovská strategická nevýhoda. Lze si snadno představit vydírání, jemuž by byly "pořadatelské" země vystaveny ze strany odpůrců a dost možná i nominálních spojenců. To by bylo ideální prostředí pro vznik nervozity srovnatelné třeba s karibskou krizí. A tak by se mohlo snadno stát, že by dobře míněný projekt přispěl ke konci civilizace daleko rychlejšímu, než jaký by dokázalo zařídit příliš velké teplo.
