Bankovní lupič: Byznys spojený s velkým rizikem, který ani tolik nenese
Ukradené peníze, které se tak tak vměstnají do sportovní tašky, leží v kufru nedaleko stojícího auta. Kriminálníci se na sebe usmějí a pohlédnou na oranžové slunce zapadající do blankytně modrých vln oceánu. Vědí, že jsou mimo jurisdikci USA a čeká je už jen život plný radovánek a přepychu. Střih. The End. Titulky. Tak nějak končí řada filmů o bankovních lupičích. Studie britských vědců ovšem představu o relativně snadném řemesle za hranou zákona vyvrací.
Barry Reilly z University of Sussex se svými kolegy Neilem Richmanem a Robertem Wittem z University of Surrey analyzovali unikátní, do té doby nepřístupná data, která jim poskytla Asociace britských bankéřů. Údaje se vztahovaly ke stovkám loupeží spáchaných ve Velké Británii v letech 2005 až 2008. Informace o loupežích ve Spojených státech pocházejí od FBI.
Hlavní poznatky studie nazvané Robbing banks (Vykrádání bank), která vyšla v loňském červnovém čísle statistického časopisu Significance, jsou pro zloděje smutné. V Británii vynese jedno přepadení v průměru "jen" 20 331 britských liber. Jelikož se ale loupeže průměrně účastní 1,6 lupiče, klesá tak "odměna" na 12 707 liber, což se v Británii nerovná ani šesti průměrným měsíčním platům. Navíc je třetina loupeží neúspěšných – výdělek se rovná nule – a pětina veškerých přepadení končí dopadením lupičů.
Srovnání britských zlodějů s jejich kolegy z USA ukazuje, že se situace v jednotlivých zemích může dramaticky lišit. Američané bažící po bankovních trezorech jsou úspěšnější – v 90 % případů si něco z banky odnesou. Na druhé straně ale činí jejich průměrný lup jen 10 025 dolarů. Ani v jednom případě tedy nelze mluvit o žádném zlatém dole. Jedním z důvodů může být, že se, opět v rozporu s mnohými filmy, lupiči zřídkakdy dostanou až k trezoru. Ve Spojených státech k tomu dojde jen v 5 až 10 % případů.
Dva roky v práci, tři v lochu
Každá mince, i ta právě ukradená, má dvě strany. Bankovní lupiči musejí čelit i nevýhodám, které jsou s jejich "podnikáním" spojené. Odhlédneme-li od klasických "provozních" nákladů (auta, zbraně) a těžko vyčíslitelného psychického tlaku (ten ale nemusí pociťovat každý), představuje největší nevýhodu riziko dopadení. Jak v USA, tak v Británii končí dopadením pachatelů každá pátá loupež. Podle studie si pak lupič ve Velké Británii posedí za mřížemi v průměru tři roky, čímž přijde, pokud by měl průměrný plat, o jedenapůlnásobek toho, co si čtyřmi předchozími loupežemi vydělal.
Autoři studie zdůrazňují ještě dva další poznatky. "Mávání" střelnou zbraní průměrný "výdělek" zvyšuje o 10 300 liber (zbraň byla vystavena na odiv ve více než třetině loupeží). Nicméně za ozbrojené loupežné přepadení jsou vyšší sazby, takže "podnikatelské riziko" stoupá.
Také se jako statisticky výhodnější ukazuje přibrat parťáka. Každý pár rukou přidá v průměru 9 033 liber. Zjištěnou závislost lze interpretovat také tak, že větší a často i zkušenější gangy se zaměřují na náročnější, tedy i pravděpodobně výnosnější podniky. Pokud se ale lup dělí rovným dílem, klesá příjem na hlavu.
Co na to banky
Kupodivu netratí banky podle studie na přepadeních tolik, kolik by se mohlo zdát. Během zkoumaných 364 zločinů v Británii si zloději celkově odnesli okolo sedmi a půl milionu liber.
Zdá se, že banky to vědí, protože příliš neinvestují do dražších druhů bezpečnostního zařízení. Například kovové desky, které mohou během vteřiny zakrýt přepážky, snižují úspěšnost lupičů o polovinu (tedy na 33 %). Přesto je jimi vybaveno pouze 12 % britských bank.
Také hlavní poznatek studie, že se vykrádání bank nevyplácí, zřejmě překvapí jen laickou veřejnost. Kriminálníci to zřejmě vědí už delší dobu, protože počet bankovních přepadení v USA i Velké Británii klesá. Zločinci se zaměřují na "ekonomicky výhodnější" cíle, například peníze převážené mezi bankami.
