České podniky a univerzity si hrají na svém písečku. Ekonomika na to doplácí

Luděk Pfeifer: Máte vrcholové zkušenosti z byznysu i ze státní správy. Myslíte si, že je spolupráce mezi soukromým a veřejným sektorem reálná, myslím tím v nějakém zásadním objemu, nebo je to vize, která navzdory zajímavým doporučením zůstává pouhou vizí?

Radek Špicar: Je reálná. A nejenže je reálná, ona je ve vyspělých demokratických zemích dokonce široce rozvinutá. Je to jeden z charakteristických rysů, které oddělují ekonomiky, kde se této spolupráci daří, od těch méně výkonných, protože ekonomickému růstu taková kooperace velice pomáhá. Vaše otázka je ale v českém kontextu zcela namístě. Jak jsem nedávno zjistil, je na tom Česko ze všech států OECD vůbec nejhůře, pokud jde o spolupráci například podniků a univerzit, tedy soukromého a veřejného sektoru.

Luděk Pfeifer: Co nám chybí k tomu, abychom se té vizi přiblížili?

Radek Špicar: Kdybych měl vyjmenovat tři hlavní problémy, řekl bych, že jsou to v první řadě předsudky na obou stranách. Chcete-li například, aby nějaký podnik spolupracoval s univerzitou, musíte nejdříve přesvědčit kolegy ve firmě, aby do toho šli, protože ti si často myslí, že je akademický svět plný lunetiků, kteří žijí v jiném časoprostoru než lidé z byznysu. Mají strach, že jejich kolegové nebudou schopni dodržovat termíny, pracovat s rozpočty, pracovat na jasném zadání a tak dále. A když už přesvědčíte kolegy v podniku, čeká vás ještě přesvědčování akademiků, že by do spolupráce měli jít. Ani jim se do toho nechce. Často se bojí, že s nimi firma nebude ochotna spolupracovat jako s rovnocennými, že to nebude partnerství, ale spíše zneužívání.

Luděk Pfeifer: Pokud jde o vzájemnou nedůvěru těchto dvou světů, mohu vám dát za pravdu. Naše firma často funguje jako spojovací článek mezi nimi. Naznačil jste ale tři důvody, proč spolupráce byznysu a veřejné sféry nefunguje. Jaké další to tedy jsou, vedle zmíněné nedůvěry?

Radek Špicar: Musím zmínit správu a řízení českých univerzit. Je to ostuda všech polistopadových vlád, ale stále se čeká na kvalitní reformu vysokého školství. Asi víte, jak "vysoko" se pohybují české univerzity v mezinárodních žebříčcích; prostě na tom nejsme dobře. Intenzivně – a to má také svůj význam – zvyšujeme počty vysokoškoláků, protože jsme na tom byli v roce 1989 velice špatně, ale kvalita vysokoškolského vzdělání je stále slabá. Existují univerzity, kde tomu tak není, a díkybohu za ně, ale stále jsou v menšině. Na školách jsou velké problémy. Jsem předsedou správní rady jedné velké veřejné vysoké školy. Místo toho, aby tato správní rada fungovala tak, jak to znám například z Británie nebo Spojených států, kde se rady spolupodílejí na řízení školy a strategickém plánování, jsme, jak s kolegy říkáme, takové sdružení rodičů a přátel školy. Probíhá to totiž tak, že nás škola informuje o tom, co dělá, my se k tomu nějak vyjádříme, ale tím to celé končí.

Luděk Pfeifer: A třetí problém nebo překážka, která komplikuje spolupráci veřejného a soukromého sektoru v České republice?

Radek Špicar: Do třetice bych uvedl fungování státu v oblasti podpory výzkumu a vývoje. Český stát, ač si to mnoho lidí nemyslí, dává na vědu a výzkum obrovské množství peněz. Jde o třicet miliard korun ročně, pokud se nepletu. Tyto peníze jsou ovšem neefektivně vynakládány, podpora výzkumu je totiž příliš vychýlena ve prospěch základního na úkor aplikovaného. Je sice důležitý, ale ve vyspělém světě je výrazně více podporován aplikovaný výzkum. Když podporujete aplikovaný výzkum, svým způsobem nutíte podniky, aby nakupovaly u výzkumných veřejných institucí, vysokých škol a tak dále.

Luděk Pfeifer: Když se podíváte pět let do budoucnosti, myslíte si, že těch prozíravých, kteří budou přemosťovat a sbližovat korporátní svět a veřejnou správu, bude výrazně více než v současnosti?

Radek Špicar: Jsem o tom přesvědčen. Kdybyste se mě zeptal na odhad vývoje nezaměstnanosti nebo hospodářského růstu v České republice v příštím roce nebo v horizontu pěti let, tak vám neodpovím, ale v této oblasti jsem přesvědčen o tom, že to tak bude, že to tak být musí. Globální trend jde tímto směrem. To nejcennější, co dnes firma má, nejsou stroje, ty si mohou za stejné peníze koupit všichni na celém světě. To nejcennější jsou lidé, jejich myšlenky, nápady, schopnost inovovat a přijít s originálními řešeními. A k těm se dostanete, pokud ty dva světy propojíte.

Pořad Alter Eko, v rámci kterého se přední čeští ekonomové ujímají role moderátorů, si můžete poslechnout na Rádiu ZET každou středu po zprávách v 9.45. Tento díl je součástí série věnované receptům na možné zvýšení konkurenceschopnosti Česka, kterou Rádio ZET, Investiční web a tým Alter Eko přichystaly v rámci přípravy na konferenci "Konkurenceschopnost ČR 2016: Průmysl pro 21. století" (více na www.wef.cz).