ECB spěchá, více ale šlapat na plyn (asi) nemůže
Na konci října proběhlo řádné zasedání Evropské centrální banky. Ta v souladu s očekáváním trhu zvýšila hlavní depozitní úrokovou sazbu o 75 bazických bodů z 0,75 % na 1,5 %. Tato sazba se tak dostala na nejvyšší úroveň od roku 2009. Šlo o třetí zvýšení sazeb v řadě, a banka tak zvýšila sazby kumulativně o 200 bazických bodů za zhruba tři měsíce. Jde o nejrychlejší a nejagresivnější cyklus zvyšování sazeb v historii eurozóny.
Ve dvou předchozích cyklech zvyšování sazeb trvalo ECB minimálně rok a půl, než úroky zvedla o 200 bazických bodů. Banka v říjnu zároveň prohlásila, že očekává, že bude ve zpřísňování měnové politiky na dalších zasedáních pokračovat. Inflace by totiž měla zůstat vysoko nad 2% inflačním cílem ještě dlouho.
Domnívám se, že ECB je jednoznačně a výrazně "za inflační křivkou", protože bojovat s 10% inflací tak hluboce zápornými reálnými inflačně očištěnými sazbami, jaké jsou v současnosti, může být velice krátkozraké. I kdyby ECB sazby zvýšila ještě o 100 nebo 200 bazických bodů, je velká otázka, zda by to stačilo na zkrocení inflace, která je na historickém maximu.
ECB - hlavní depozitní sazba
A je také potřeba připomenout, že ECB je v mimořádně delikátní pozici. Na jedné straně musí bojovat s rekordní inflací, na straně druhé nesmí finanční podmínky zpřísnit až příliš, aby neohrozila křehkou situaci na trhu s vládními dluhopisy a obecně udržitelnost zadlužení (některých) zemí platících eurem.
Poměr vládního dluhu a HDP se totiž nyní v eurozóně pohybuje zhruba na 100 % a ECB si je dobře vědoma toho, že by přílišné zpřísnění měnové politiky mohlo opět posílit spekulace o nové dluhové krizi v Evropě. Výnosy vládních dluhopisů zemí eurozóny do doby splatnosti od začátku letošního roku prudce vzrostly, a to i přes kvantitativní uvolňování ze strany ECB. A to k udržitelnosti dluhové situace na starém kontinentu rozhodně nepřispívá.
