Aleš Michl: Žádnou krizi nemáme, musíme si zvykat

Co je pracovní náplní jednoho z nejcitovanějších ekonomů v Česku?

Aleš Michl (AM): Nejcitovanější zní fajnově, ale chci být nejlepší. Snažím se přicházet s investičními nápady. V roce 2006 jsem přišel do Raiffeisenbank, vzal jsem si křišťálovou kouli a začal věštit investiční budoucnost. Říkal jsem si, že analytici vlastně nemají žádnou zodpovědnost, vždycky něco plácnou, a pak to třeba nevyjde. Slyšel jsem třeba, jak říkají, že bude koruna posilovat, ale nevylučují, že oslabí. Od toho jsem se chtěl odlišit.

Dobře, ale v bankách i ve fondech má každé investiční doporučení dlouhý právní dodatek, že nikdo za nic neručí, takže jsou analytik i banka z obliga, kdyby je někdo třeba chtěl za špatnou investici žalovat.

AM: Jasně, ale čert vem regulaci, jde o to podívat se klientovi do očí. Ať každý dá modelové portfolio svých doporučení na web, kde ho každý vidí. Jinými slovy, když doporučujete ČEZ, tak má jeho akcie analytik skutečně nakoupit, aby pak všichni viděli, zda to bylo dobré doporučení.

Ve vašem modelovém portfoliu je ČEZ zastoupen docela výrazně. To jste si ho vážně sám nakoupil?

AM: Ano. Když něco radím, tak tomu musím věřit a být ochoten do toho dát vlastní peníze.

To mi připomíná investování v hedgeových fondech, kde lidé, kteří je zakládají, v nich většinou mají své úspory.

AM: Je fajn takto přistupovat i k jiným "investicím" v životě. Když jsem měl dítě, tak jsem radil investovat do dětí, když jsem si vzal hypotéku, tak jsem doporučoval hypotéku. Nechápu, když někdo nemá hypotéku, ale radí vám, ať si ji vezmete. Takových pseudoporadců jsou tisíce. Proto by bylo pro investory férové, kdyby analytici říkali místo toho, co doporučují, co skutečně dělají se svými penězi. Osobně znám hodně analytiků, kteří doporučují akcie, ale sami investují do nejkonzervativnějších fondů, které si umíte představit. Navíc i samotné doporučení je potřeba správně uchopit a nezačít hned zběsile nakupovat. Rozložit si kapitál na tři hromádky, protože nikdo nemá pořádně "šajna", kde budou akcie ČEZ za měsíc.

Vy sám navrhujete modelová investiční portfolia. Co si pod tím má investiční laik představit?

AM: Nechci být "kecací" analytik. Když něco řeknu, tak za to chci mít zodpovědnost. Na webu máme online modelová portfolia, ve stejném systému, který máme pro klienty, stavím i já svá portfolia. Když něco řeknu, tak se to tam virtuálně zobchoduje. Mám dvě portfolia: konzervativní, kde je přibližně 70 % dluhopisů a 30 % českých akcií; a druhé modelové portfolio je balancované, tam je rovnoměrná složka akcií a dluhopisů. Volný přístup k nim mají všichni, kteří navštíví náš web – vlastně jde to i vygooglovat, respektive vyseznamovat.

Akciové trhy mají za sebou krušný měsíc (rozhovor vznikl zkraje června pozn.red.), korekce jako by neměla konce. Jak to s akciemi letos podle vás dopadne?

AM: Když jsem chodil do školy, profesoři mi říkali, že má akciový trh podobu dlouhodobé exponenciály. Když se podíváte na graf amerických akcií od roku 1900 až třeba do roku 2000, jde proložit exponenciálou. V okamžiku, když si do toho grafu dodáte roky 2000 až 2012, tak to není žádná sláva – konec exponenciály. A profesoři přepisují učebnice.

Co to podle vás znamená pro drobného investora?

AM: Končí platnost tvrzení, že akcie dlouhodobě rostou. Dlouhodobě jsme všichni mrtvi. Podle mě se sice trhy do exponenciály vrátit nemusejí, ale – a to je velké "ale" – přesto můžete na trhu akcií vydělat kupu peněz.

Myslíte krátkodobé investování?

AM: Vůbec ne, beru za optimální investiční horizont tři, pět, deset let, kratší investování se hodně přiblížilo kasinu. Kdybyste si koupil například index technologických akcií tak byste za deset let nic nevydělal. Dejte si však do srovnávacího grafu vývoj akcií Apple, Samsung, Nokia a Research in Motion (výrobce BlackBerry – pozn. red.) – Nokia a Research in Motion spadly třeba od roku 2009 o 80 %, hodnota Applu se zšestinásobila, Samsungu takřka ztrojnásobila. Na trhu, který nemá tvar exponenciály, musíte tedy buď mít šťastnou ruku, nebo si zaplatit portfoliomanažera a chtít po něm, aby dobře vybíral a našel pro vás "nový Apple", přebil tápající trh, přebil trh, který jako celek neroste, a přebil i benchmark.

Čím je pro vás Apple tak atraktivní?

AM: Na světovém trhu má kolem 10 % prodaných mobilů ze všech typů, ale ze zisku trhu bere 45 %. Takhle se to dělá.

Ve vašem modelovém portfoliu však Apple nevidím, jsou tam především české akcie. Proč?

AM: Zatím tam máme všechno v české koruně, protože nechceme "měnově" spekulovat, a hlavně – většina klientů má úspory v českých korunách a zajímají se o investice v českých korunách. Neznamená to, že si kromě investic do modelových portfolií v rámci diverzifikace nemohou koupit ještě něco jiného. Vůbec měnová diverzifikace není klišé – proč nemít menší část úspor v cizí měně? Nikdo z  nás přece neví, kdo tady bude po volbách. Teď jsem na tom dobře a koruna je silná, ale bez ohledu na to, kdo vyhraje volby, si to můžeme zvorat.

Hodně věříte dividendovým akciím.

AM: Dámy mají rády slevy. Odkoukal jsem to od nich. Akcie jsou teď ve slevách. U dividendových akcií fakt nevím, jestli jejich ceny porostou nebo ne, ale když nabízejí dividendový výnos okolo 4 až 5 %, tak mi to přijde atraktivní a lepší než nová vuittonka. I ten nejmenší drobný investor by měl mít možnost přijít do banky či za poradcem a chtít po něm nabídku pravidelných investic do podílových fondů, třeba založených na dividendových akciích. Je to podle mě daleko lepší než nějaká důchodová reforma.

Ještě zpátky k vaší oblíbené dividendové akcii – ČEZ. Co od ní mohou investoři čekat?

AM: Přiznávám, že současný růstový příběh není nic moc, ale pro mě je to velmi dobrá dividendová akcie, která bude dál vyplácet velkou část svého zisku, protože tu firmu bude stát přes dividendy dále "dojit". Neříkám, dejte všechny peníze do ČEZ, ale když už dividendovou akcii, tak co je v Česku lepšího?

Co třeba další dividendová stálice ve vašem portfoliu, česká Telefónica?

AM: Tu se chystám pomalu prodat. Její služby jsou strašně drahé, a proto si myslím, že bude velký tlak na marže, takže bude nucena zlevňovat.

Nejste jen investiční stratég, ale také jeden z nejčastěji citovaných ekonomů v Česku. Co čekáte od české ekonomiky?

AM: Dvojité véčko. Nejdřív jsme spadli, pak vzrostli, teď zase trošku spadneme, abychom pak zase rostli. Takhle to půjde dál. Není to krize, je to nová realita.

Řekl jste to hezky obrazně. Je pro vás vývoj hrubého domácího produktu nějak směrodatný při investování?

AM: Nevěřím v nějaké prognózy jednoho čísílka u HDP. A nejde jen o investování, jde o moje myšlení. Když mi někdo řekne, že HDP bude +0,5 % nebo -0,5 %, tak mi to je v podstatě jedno. Akcie stejně nejsou korelovány s aktuálním HDP. Důležitější ovšem je, že v příštích pěti letech bude potenciál české ekonomiky zhruba o třetinu nižší než před rokem 2007. Tehdy byl potenciál okolo 5 %, prostě přirozený růst, na který ekonomika má. Nyní vychází dlouhodobý růst v příštích třech až pěti letech okolo 2,5 až 3 %, a jestli bude jedno nebo dvě čtvrtletí v mínusu, tak mi to vůbec nevadí, to je to dvojité véčko.

A nebude nakonec záležet na německé ekonomice? Například podle Citigroup má české hospodářství velice vysokou korelaci s vývojem toho německého.

AM: Je otázka, jak se na to díváte. Občas chodím jako pomocná síla na NERV, a abych byl něčím přínosný, udělal jsem analýzu našeho vývozu do Německa. Nejsou to auta, ale díly. Když se sečtou všechny různé kabely, světla, sedačky a plastové nárazníky, je to dvakrát více, než kolik tam vyvezeme aut. Chci říct, že když vyvážíte takový typ produktů, nejste až tak závislý na poptávce v samotném Německu, ale na světové poptávce po německých výrobcích, především z USA a Číny. V Německu se to smontuje, dá se tam "Made in Germany" a fajnová cena a jde to na vývoz.

Takže poptávka po českých výrobcích nevzniká v Německu, ale právě třeba v Číně nebo ve Spojených státech. Němci byli největší velmoc, která za posledních deset let "přepnula na Čínu", a to je jeden z důvodů, proč se Německu v Evropě daří nejlépe. Když se Čína zasekne, tak to schytáme.

V Číně však podle řady expertů hrozí "tvrdé přistání", což znamená silné zpomalení ekonomiky.

AM: Čína posledních 30 let rostla v průměru o 10 % za rok. Nejsem naivní, abych si myslel, že v Asii porostou firemní zisky stále tímto tempem. Připravme se na volatilitu. Není země, která by se přehoupla přes hranici 10 tisíc dolarů HDP na hlavu bez finanční či ekonomické krize. Čína má nyní HDP kolem 8 500 dolarů na hlavu.

Vezměte si, jak Čína funguje, tedy ve zkratce: Potřebuje, aby Američané a Evropané utráceli ostošest. Aby vyčerpali limit na kreditce. I na druhé kreditce. A na třetí. Tím se jim zvyšuje export. Teď jde o to, zda se toto schéma může změnit. Pokud ano, obrátí se to proti Číně. Změní se, pokud se státy a lidé na západ od Číny budu méně zadlužovat (Američané na to mají takové pěkné slovíčko "deleveraging") a pokud se znovu propadnou do recese. Pak, pokud má Čína udržet rekordní růst, musí pozvednout vnitřní ekonomiku a postavit to na ní, nejen na exportu. To znamená další vládní fixní investicedo silnic, budov, továren, a tedy nové úvěry firmám. Lidé musejí začít více utrácet. Ovšem:

• Již nyní vytvářejí fixní investice v Číně 50 % HDP. Nejde donekonečna takto stavět a stimulovat ekonomiku, protože skončíte s kupou nadbytečných kapacit a spoustou špatných úvěrů. Je to stejný bankovní socialismus, který nefungoval v ČR v 90. letech. Vlastně i nebankovní, kupa firem v Číně poskytuje úvěry také.

• Pak je ovšem potřeba čínskou ekonomiku více postavit na spotřebě domácností. Spotřeba domácností vytvoří v Číně zhruba 36 % HDP. To je polovina jejího podílu na HDP v USA a dvě třetiny podílu na HDP v Evropě.

Číňané však nemají tak rozbujelý sociální systém jako pohodoví Evropané. V Číně se musí makat, aby bylo na stáří a pro děti na privátní školu.

Tato argumentace mě vede k domněnce, že v Číně bude brzy recese. Že se to nedá donekonečna utáhnout. Bude to ovšem dobrá příležitost pro expanzi na čínský trh – spolupráce s nějakou tamní firmou by pak mohla být jakoby "levnější". A i pokud Čínu postihne recese, má stále jednu velkou výhodu – když je nějaký ekonomický problém v Evropě, dělá se jeden summit za druhým, ale vesměs se nic nedohodne; v Číně jsou schopní se domluvit do druhého dne a začít věci radikálně řešit.

Narazil jste na Evropu. Dluhová krize graduje – Řecko se možná rozloučí s eurem už v létě a Španělsko musí zachraňovat své banky. Jak to vidíte? Slovo krize se skloňuje stejně často jako na podzim roku 2008 po pádu americké investiční banky Lehman Brothers.

AM: Podle mě v žádné krizi nejsme. Když se podívám na graf vývoje světového HDP v posledních deseti letech, prosperita ve světě šla fantasticky nahoru. Jeden problém je se sklonem křivky, která je v posledních deseti letech daleko strmější, což je dáno tím, že politici obrazně řečeno "napákovali" pomocí dluhu ekonomiky. A teď se diví, že se chce ekonomika přirozeně vrátit k dlouhodobějšímu, pomalejšímu růstu.

To je tedy podle vás trend, snažit se o pomalejší růst?

AM: Ano, o třetinu až polovinu pomalejší růst, než jsme byli zvyklí, ale stále to bude růst, což podle mého názoru politici nejsou schopní pochopit. Zdá se jim to málo. Diví se, když po dopingu přichází vystřízlivění. Samozřejmě to přinese vyšší nezaměstnanost, ale ta odpovídá menšímu růstu. Další růst na dluh možný prostě není, jinak ty státy budou dále odpadávat, bankrotovat.

Vraťme se od světové ekonomiky k problémům v Evropě, konkrétně Řecku.

AM: Řekové mají tři možnosti: Cestu do otroctví, argentinský model a lotyšský model. Když je stát v bankrotu, většinou si pomůže tím, že prudce oslabí měnu, což nakopne export (Argentina), nebo si lid sníží mzdy (Lotyšsko), což zlevní obchod. V historii země, které devalvovaly měny a nevsadily na snížení mezd, do tří let od prvotního šoku začaly rychle růst. Lotyšsko naopak při odvracení státního bankrotu snížilo platy o 40 až 50 %. Schytali však největší propad na světě v poslední recesi. Je to srovnatelné s tím, jak trpěly USA během hospodářské deprese na začátku 30. let. Devalvaci Lotyši neudělali, protože byla proti bankovní lobby – skandinávské banky by si bývaly poplakaly nad ztrátami. Ale exporty už jim teď rostou. Je to poučení pro Řecko a další země eurozóny.

To by mě zajímalo, jak by na takovou situaci reagovali třeba čeští odboráři.

AM: Zase by nepracovali a stávkovali. Znám kupu slušných a chytrých odborářů, ale i populistů s fajnovými hodinkami. Vžijte se do situace Řeků – i tamní odborář by měl pochopit, že nejlepší ze všech špatných variant, které zbývají, je odejít z eurozóny a vsadit na slabou měnu. Pokud by si rychle škrtli platy jako Lotyši, mají taky šanci, ale bude to těžší. Nejhorší varianta je, když budou dělat něco mezi. Když jim do toho bude mluvit Mezinárodní měnový fond, Evropská komise a ta spoušť zaslepených ekonomů, a budou škrtat a škrtat roky – úplně to zadusí jejich ekonomiku a poznají skutečnou krizi.

To však tvrdě odnesou běžní Řekové, kteří si již museli docela výrazně utáhnout opasky.

AM: Vždycky to odnesou lidi, ale jen proto, že si předtím žili nad poměry. Přijde mi to fér.

Můj kamarád je poslancem německého Bundestagu, a vždycky, když se s ním bavím, tak mě přesvědčuje, jak je pro Německo dobré Řecko udržet v eurozóně za každou cenu.

AM: Souhlas. Pro Němce je eurozóna takový "mírový projekt", je to pro ně klíčová myšlenka. Samozřejmě to má také obchodní aspekty. Německo má velký přebytek, naopak Řecko a další jižní země mají velké deficity obchodní bilance. Navíc se silně proexportním Němcům nechce riskovat případné posílení marky, pokud by se na společný projekt vykašlali.

Jak to tedy podle vás dopadne?

AM: Mám dva scénáře. Buď vznikne Svaz evropských ekonomik a vše bude řízeno z Wilhelmstrasse 97, což je adresa německého ministerstva financí – tedy jednotná pokladna a jeden dluhopis, ručený všemi, rozuměj "Němec kdyžtak platí". Na papíře si to umím představit, ale realita by byla asi složitější. Prostě jde o to, že disciplínu buď udělá Němec, nebo kurz a úrokové sazby. Čekám, že jižní státy nakonec odejdou, že je bude bičovat ten kurz, ale že zbytek skončí ve "svazu" na Wilhelmstrasse 97.

Nechme Řecko Řeckem a vraťme se na závěr k české penzijní reformě. Co se vám na ní líbí, a co naopak ne?

AM: Pozitiva ať si z ní každý vezme, jaká chce. Já vám řeknu tu negativní stránku. Podívejte se na to, jak to dopadlo na Slovensku, kde spustili tři typy penzijních fondů – růstový, vyvážený a konzervativní. Mladí lidé dali správně nejvíce peněz do růstového fondu, kdy byl největší podíl akcií. Spustili to v roce 2008. Přišel ale velký propad cen akcií, fondům spadlo obchodní jmění a propadly se do ztráty. To se nelíbilo politikům a nařídili správcům fondů, aby byli povinně každý půlrok v zisku, nebo si to budou dorovnávat z vlastních peněz. Když tohle řeknete portfoliomanažerovi, tak ho to nutí prodat volatilní akcie a nakoupit krátkodobé dluhopisy. Takže slovenské fondy vyprodaly akcie za velmi levné ceny a místo nich nakoupily dluhopisy. Tím přišly o období, kdy ceny akcií výrazně vzrostly. V současnosti jsou portfolia všech těch fondů skoro na chlup stejná. Jen ty růstové fondy už tu ztrátu na konzervativní "kolegy" asi nikdy nedoženou, a sice vinou zásahu politiků. Druhým extrémem je maďarský přístup, kdy dojde k úplnému znárodnění fondů. Třetí bude, až vám další vláda řekne: "Žádná sleva na dani, žádná minus 3 %, jen 2 % a více si spořte ze svého, jak umíte!"

Rozhovor byl připraven pro Investiční magazín.

Zdroj: Investiční magazín