KONTEXT: Evropa by se měla opřít do pedálů, ne vymýšlet kolo

Co by měla EU udělat? Recept na úspěch tkví ve stabilizaci toho, co máme

Tu nejvýznamnější změnu, která je potřeba, by bylo možné udělat – či na ní přinejmenším začít pracovat – takřka okamžitě. Jde o změnu pohledu na to, jak na EU nahlížíme. Opakovaně se objevují iniciativy, jejichž cílem je unifikovaná, centralizovaná Evropa se společným demokratickým vedením a společnými financemi. Zastánci tohoto hlasu jako kdyby věřili tomu, že unifikace vše vyřeší, že je cílem. Podle mě to tak není, cílem by měla být udržitelnost. Jde o to, aby lidé mohli bez problémů překračovat hranice, aby mohli kdekoli pracovat a žít. A k tomu je potřeba stabilizovat to, čeho už jsme dosáhli. Příkladem jsou Schengen nebo euro. Cílem by měly být stabilní instituce, nikoli maximální či maximalizované politické instituce. Evropané by měly to, co již mají, učinit krizevzdorným; připravit se na to, co se děje a dít bude.

Něco není až tak složité, respektive je to jednodušší, než se zdá. Příkladem může být společný dluhopis. Většina lidí si nedokáže představit, že by se země eurozóny prezentovaly na trhu pod jednou vlajkou. Přitom něco podobného není složité a určitě to nevyžaduje další integraci. Odpůrci eurobondů tvrdí, že by představovaly velké morální riziko, sdílení rizika. Přitom většina z nich má kreditní kartu, která není ničím jiným než sdílením rizika. Visu nebo MasterCard vlastní diverzifikovaná skupina lidí, kteří mají jiné návyky, jinou bonitu, důvěryhodnost a tak dále. Přesto sdílejí stejný systém bez potřeby vytvářet politickou unii. Pokud by se nám stejný princip podařilo zavést i v případě evropského dluhu, zrušilo by se pojítko mezi suverénem a národními finančními institucemi. Evropské banky by tak na tom byly jako ty americké, namísto státních dluhopisů by nakupovaly eurobondy, a tak by je neohrozil případný krach jednoho státu.

Co Evropa udělá? Čekejte více členů klubu (nadále) stojícího na hliněném podloží

Ve středně- až dlouhodobém horizontu bude podle mě eurozóna větší, nikoli menší, a to samé bude platit o Evropské unii. Nakonec se totiž připojí některé země ze západního Balkánu. Otázka evropských hranic a blízkého okolí nebude ale ani zdaleka dořešena, což říkám a při tom mě mrazí. Znamená to totiž, že budou nadále bezpečnostní problémy jak v postsovětských zemích, tak v zemích Blízkého východu a na severu Afriky. Evropa s tím bude muset nadále žít. Určitě v tomto horizontu budeme diskutovat rovnoprávnost v rámci měnové unie a rovnoprávnost v souvislosti s otázkou migrantů, kteří budou nadále nelegálně pronikat na evropské území.

Řekl bych tedy, že budeme zažívat podobné věci jako v současnosti. Mým přáním, pokud bych měl být optimistou, by proto bylo stabilnější politické prostředí, které by Evropanům umožnilo soustředit se méně na sebe samotné a více na skutečné problémy, které se dějí v okolí EU. Stejně tak by stabilní politické podloží umožnilo soustředit se na potíže, které způsobí demografie. Ta totiž může již poměrně brzy ohrozit finanční stabilitu mnoha členských zemí unie.

Obávám se, že ve středně- až dlouhodobém horizontu budeme nadále diskutovat reformu Evropské unie, že jde o nikdy nekončící záležitost. O nutnosti reformovat evropské instituce se totiž diskutuje od chvíle, kdy byla podepsána Maastrichtská smlouva. Nezažíváme nic jiného než nekonečnou šňůru zásadních institucionálních reforem – nebo návrhů toho, jak je udělat –, což hned tak neskončí. Škoda. Jistě, budování společné Evropy je proces, ale neměl by být tak pracný a upachtěný.

Jakou roli bude Evropa hrát? Bez konsenzu druhé housle

Zbožným přáním Obamovy administrativy bylo to, že se Evropa stane třetím významným hráčem na globální scéně. V tomto směru podle mě došlo k velkému vystřízlivění. Zároveň platí, že se Čína stává stále schopnější mocností, byť v řadě aspektů je její schopnost zařadit se mezi světové vůdce diskutabilní. Týká se to zejména ochoty a schopnosti vzít na sebe zodpovědnost za globální veřejné statky. Čína se zdá být hodně zahleděná a soustředěná na sebe, což je pochopitelné, vezmeme-li v potaz výzvy, kterým čelí. V této souvislosti bych proto Čínu nekritizoval – to, co dělá, je normální.

Pozice, v jaké se druhá největší ekonomika světa nachází, z ní nicméně dělá složitého partnera. Čína se totiž soustředí na Čínu, zatímco Spojeným státům jde jak o zájmy vlastní, tak globální. Evropa by přitom měla dělat to samé, co dělá Amerika – měla by se starat o své vlastní zájmy a společně s tím o zájmy světa jako takového. Něco podobného se jí bohužel vesměs nedaří, je až příliš zahleděná sama do sebe, což je problematické, protože kolem ní je spousta potíží, které se jí bezprostředně týkají. Jde o turbulence spojené s politickým a hospodářským rozvojem nejen na Blízkém východě a na severu Afriky, ale také v mnoha zemích subsaharské Afriky.

EU tedy není schopná přispět k řešení problémů ve svém okolí. S tím přímo souvisí uprchlická vlna, která směřuje do Evropy. Mnozí z těchto lidí přicházejí ze subsaharské Afriky, kde státy kolabují, a Evropa si s jejich problémy ani se samotným přílivem migrantů neví rady. Hrozí proto, že se například potíže v Somálsku a Súdánu rozšíří na sever, přes Saharu, což by pro Evropu bylo špatné. Ještě horší to může být kvůli tomu, co se děje na Blízkém východě. Evropa by proto i v tomto regionu měla asertivně prosazovat vlastní agendu a zájmy. Obávám se ale, že se v EU nedočkáme konsenzu, který by něco podobného umožnil.