Varování před českými volbami: Evropu čeká bahnění se kupředu, nebo velký třesk. Extremisté si získávají pozornost (John Kay, Financial Times)

Od začátku krize hýbe společností ekonomika a vše s ní spojené. Ovládla veřejnou debatu, rozhoduje volby. Bude tomu tak i nadále, nebo ji může něco vyvážit, případně trumfnout?

Zdá se, že je teď všechno do značné míry o ekonomice. Když se ale zaměříme na to, o co se opírají mnozí blázniví politici, zjistíme, že jde takřka bez výjimky o věci, které s ekonomikou nemají mnoho společného. Například nacionalismus je nástrojem, který tradičně slouží ke zneužití nespokojenosti lidí s hospodářskou situací. Jde o postup, který se opakuje. Nyní se to může dost dobře stát i v Evropě, jen si vezměte různé extremistické strany vystupující proti imigrantům. I ve Skotsku, odkud pocházím, máme svým způsobem nacionalistickou vládu, která je ale celkem mírná; většinou jsou nacionalisté o poznání méně shovívaví.

Čekáte, že se nacionalistické a podobné strany vrátí na okraj zájmu voličů, až se ekonomika rozjede? Nebo se kvůli krizi stanou součástí normálu?

Vrátí se na okraj, až demokratičtí politici najdou důvěryhodnější příběh, s nímž se jim podaří získat důvěru voličů. Součástí tohoto příběhu bude muset být přijatelný a srozumitelný model regulované tržní ekonomiky. Post-socialismus přinesl základní pochybení, kterým bylo a je to, že jsou levicové strany vyprázdněné. Levice jen opakuje, že akceptuje tržní ekonomiku, ale že se jí moc nelíbí. Z nějakého zvláštního důvodu se ale zdá, že konec socialismu připravil o argumenty i tradiční konzervativní strany.

O tom, že i na pravé straně politického spektra zavládlo intelektuální vakuum, se v Evropě mluví jak v post-socialistických zemích, tak v tradičních demokraciích. Proč?

Konzervativní strany v zemích jako Spojené království byly do značné míry stvořeny jako anti-socialistické. Jakmile nepřítel zmizel, zjistilo se, že existují různé názorové proudy – liberální individualisté, sociální konzervativci, nacionalisté a další skupiny –, které byly součástí tradičních konzervativních stran. Najednou nemají nic společného. Pokud tomu dobře rozumím, něco podobného se děje i u vás v Česku – směsice liberálních individualistů a sociálních konzervativců na pravém křídle politického spektra spolu bojují.

V Česku i dalších zemích východní Evropy politici tápou a marně hledají identitu. Podle vás jsou na tom po kolapsu Sovětského svazu mnozí podobně i na Západě?

Ano, myslím si to. Najednou prostě chybí hrozba socialismu a Sovětského svazu, která do značné míry definovala politické struktury na Západě. Tato hrozba zmizela, takže se struktury na ní postavené chvějí v základech.

Hrozba společného nepřítele je využívána velice často. Je možné, že někteří lídři po této strategii opět sáhnou, začnou strašit třeba Čínou, a že výsledkem bude nová studená válka?

Politici toto často dělají, ano. Je potřeba vymyslet nepřítele, aby bylo možné nabídnout vůdce, kteří proti němu vytáhnou. Můžete stvořit buď vnitřního nepřítele, jako byli například Židé, nebo vnějšího nepřítele, jako třeba právě Číňany, Rusy a další. Něco podobného velice dobře popsal George Orwell v knize 1984.

Kdo je nepřítel, který nyní rozhádanou Evropu spojí?

Je tu velká snaha ho najít. Existuje však alternativa k této strategii, kterou je možné sledovat například v Británii. Je to příběh politického managementu, jakési nutné správy nebo údržby. Zásadní rozdíl mezi Cameronem a Blairem totiž nenajdete – ani jeden nenabídl ideologii, která by stála za zmínku. Blair byl u moci deset let než jsme ho měli dost. Vystřídal ho Cameron a nic moc se nezměnilo. Něco podobného je vidět ve Spojených státech a dalších zemích. Problém je, že klíčoví politici příliš neoslovují strany, které vedou. Vezměte si Ameriku – to, co potřebujete k nominaci, se hodně liší od toho, co potřebujete, aby vás lidé zvolili. To samé platí v Británii – Blair se stal vůdcem labouristů až poté, co stranu nebavilo prohrávat jedny volby za druhými. Současný premiér Cameron, to je v podstatě stejný příběh.

Nehrozí, že budou tito lidé společně s dalšími staršími lídry označeni mladou generací za viníky současných problémů, které hledáme, načež přijde mezigenerační rozkol?

Podle mě nic podobného nehrozí. I když nedávno jsem četl článek, podle kterého se naše generace měla nesmírně dobře. Jde o privilegium, jakého se následujícím pokolením nedostane. To je asi pravda. Do značné míry je to dáno tím, že pravice ovládla politickou diskuzi. Myšlenky solidarity a komunitarismu se v západní Evropě po druhé světové válce staly intelektuálně neatraktivními, protože je zdiskreditoval Hitler a do jisté míry i Sovětský svaz. Proto jsme přijali americký styl politické diskuze, zejména v otázce práv. Naprosto jsme ale opomněli fakt, že základní solidarita byla podstatou sociální demokracie západní Evropy. Hrozba narušení mezigenerační smlouvy je toho důsledkem.

I kvůli této hrozbě se diskutuje o funkčním, ne-li ideálním modelu uspořádání evropských států; o směru, kterým bychom se měli vydat. Zmiňuje se Skandinávie. Jak to vidíte vy?

Nemyslím si, že existuje jeden model vhodný pro všechny. Tyto věci jsou značně závislé na kultuře, tradicích a tak dále. Severské země na tom určitě byly, co se týče schopnosti udržet nějakou strukturu solidarity, o které jsem tu mluvil, nejlépe. Je to však částečně dáno tím, že to jsou vcelku izolované a homogenní státy. A to se o největších státech západní Evropy říci nedá. Proto si nejsem jist tím, že by se západní Evropa mohla vydat skandinávskou cestou. Dokud se hospodářství daří, lidi tyto věci moc nezajímají, nyní však chtějí cítit jasný směr, protože se jejich životní úroveň nezlepšuje.

A existuje podle vás nějaký cíl nebo horizont společný pro všechny?

Nejsem na velké, strategické směry a plány, celkem se mi ale líbí manažerský přístup k politice. Ten vychází z respektu ke schopnostem lídrů. Podmínkou ovšem je, že jsou tyto schopnosti v průměru poměrně vysoké. Jakmile se propadnete pod jistou akceptovatelnou hranici, lidé začnou hledat zjednodušená nebo zcela pomýlená vysvětlení a řešení. Například že je všechno chyba imigrantů, Číňanů nebo bankéřů.

Právě zjednodušená řešení a populistické recepty v Evropě zmítané hospodářskou krizí získávají stále větší podporu. Kam i proto podle vás Evropa zamíří?

Nevím. Stále není jasné, jak to skončí, ale vidím dvě možnosti. Nečekám, že se jednoho dne probudíme a řekneme si "sláva, už rok jsme neměli žádnou krizi, poslední záchranný balíček asi zafungoval". Takže buď bude pokračovat série po sobě jdoucích krizí a záplatování – a to dokud to lidé v nejvíce zkoušených zemích (Řecko, Španělsko) budou trpět –, nebo dojde na obrovský třesk a vše bude najednou v sázce. Na konci druhého scénáře může být reformovaný finanční systém, který zaručí větší stabilitu, ale i hodně velký nepořádek a nástup těch, kteří budou tvrdit, že mají na vše odpověď.