Ministerstvo financí varuje: zdroje nejsou

Poprvé v novodobé historii této země se hospodaření státu a daně mohou stát skutečným předvolebním tématem. Způsobil to nepolitický, úřadující ministr financí Eduard Janota, který přes léto spočítal, zveřejnil a zpopularizoval stav veřejných financí, výši pravděpodobného deficitu v letošním a příštím roce i jasný trend vývoje směrem ke státnímu bankrotu.

Výše dluhu je hrozivá

V letošním roce se schodek státního rozpočtu odhaduje na 165 miliard korun. Ministr Janota tvrdí, že když příjmová i výdajová pravidla zůstanou beze změny, v příštím roce deficit státního rozpočtu vystoupí na 230 miliard korun, nebo-li 7 % hrubého domácího produktu. Kromě ohromující výše má toto číslo ještě velmi nepříjemné pozadí: nebude snadné takový schodek financovat. V současné době se státní dluh blíží 1140 miliardám korun. Jen úroky ze státního dluhu v příštím roce stoupnou na 80 miliard, to je dvojnásobek toho, co v roce 2006. A to přitom stát dluhy nesplácí, pouze je překrývá novými dluhy.

A druhou nepříjemnou skutečností je, že se zachová dlouholetá tendence prohlubování státního dluhu, tempo růstu výdajů vyšší než tempo hospodářského růstu a neodvratná cesta do státního bankrotu. Ta byla nastolena již v dobách konjunktury, hospodářská recese tuto cestu jen zkrátí.

Opatření, která ministr financí doporučuje, kombinují zvýšení příjmů a omezení výdajů státního rozpočtu tak, aby se v roce 2010 rozpočtový schodek zmírnil na 180 až 160 miliard korun.

Co znamená taky vysoký deficit pro vnímání České republiky ze strany zahraničních investorů, jaký bude mít dopad na výnosy dluhopisů, akcie a českou korunu? Odpovídá David Marek, hlavní ekonom Patria Finance.

Možnosti úspor

Navrhovaná opatření na příjmové straně rozpočtu se týkají především zvýšení daně z přidané hodnoty a spotřební daně na motorová paliva. Na straně výdajů E. Janota navrhuje kromě jiných i snížení výdajů mandatorních, tedy takových, k nimž je stát zavázán zákony. Tento druh výdajů se již v ČR blíží kritické hranici 85 procent státního rozpočtu. Nad ní se už státní rozpočet prakticky nedá sestavovat a stává se jen evidenčním dokumentem podobným splátkovému kalendáři.

Mezi mandatorní výdaje patří splátky dluhů a úroků, výdaje na provoz státních institucí a mzdy státních zaměstnanců a ovšem sociální výdaje, včetně výdajů na zdravotnictví a důchodů. Kromě dluhové služby by se úspory měly týkat prakticky všech mandatorních položek. U důchodů alespoň v tom, že se nebudou zvyšovat.

U mezd a provozních nákladů státních institucí by opatření byla méně bolestivá, než v sociální oblasti. Tam, pokud mají být úspory účinné, budou muset být realizovány nikoliv na osobách, které sociálních a zdravotních benefitů zneužívají – je to sice amorální, ale z ekonomického hlediska jde o minimální částky – nýbrž na těch, kdo je nejvíce konzumují. Tedy na sociálně slabých a nemocných lidech.

Na druhou stranu se zde rýsuje šance, že až krize odezní, bude možné opět sociální podpory zvyšovat, ovšem tempem, které nebude působit nezadržitelné prohlubování deficitu veřejných financí.

Navrhované úspory by mohly do budoucna zastavit dosud nezadržitelné zadlužování státu. E. Janota si je ovšem vědom, že to jsou úspory na nejcitlivějších místech. Ponecháme-li stranou tzv. „politickou vůli“, měla by být podobná opatření především široce akceptována občany státu, jenž se má tímto způsobem ozdravět. Sociálně potřební lidé už asi na své spotřebě mnoho neušetří, ale zesílí tlak na solidaritu a pomoc občanů ekonomicky aktivních, kteří na tom ovšem také nebudou bůhvíjak dobře.

Zvyšování příjmů

Neboť opatření na příjmové straně rozpočtu se právě ekonomicky aktivních osob dotknou nejvíce. Zvýšení nepřímých daní (daní ze spotřeby) způsobí skokové zvýšení cen zboží a služeb, a to i nezbytných. Růst životních nákladů nebude kompenzován (nebo jen nedostatečně) zvýšením disponibilních příjmů. Proto se dotkne nejvíce těch skupin obyvatel, které nedokáží svou spotřebu příliš regulovat.

V zásadě jsou schopni z pravidelných příjmů hradit své životní náklady, zdravotní výdaje, výdaje na vzdělání svých dětí, starost o rodiče, splátky hypoték a úvěrů, aj. Zároveň však nedokáží ovlivnit vlastní vůlí své příjmy; jsou to většinou zaměstnanci závislí na mzdě zaměstnavatele, podnikatelé, kteří si nedovolí zvýšit cenu svého zboží a služeb, subdodavatelé, jež musejí akceptovat podmínky odběratelů, apod. Stručně řečeno – střední stav. Proti návrhu zvýšit nepřímé daně stojí názor, že zvyšovat by se měly daně přímé, tedy především daně z příjmu právnických a fyzických osob a platby sociálního a zdravotního pojištění. Tento návrh pochází od politické levice, která zároveň tvrdí, že by se zvýšení daní mělo uskutečnit prostředky daňové progrese, jež by nejvíce zdanila nejbohatší daňové poplatníky. To je samozřejmě možné, ale právnické subjekty, které by platily nejvyšší daně, už dávno nejsou daňovými subjekty tohoto státu. A soukromých osob, jež by daňová progrese postihla, není dost, aby výrazně zlepšily příjmovou stránku státního rozpočtu. Proto by změny v přímých daních, aby byly pro státní rozpočet efektivní, musely nejsilněji dopadnout opět na střední vrstvu.

Rozdíl mezi oběma návrhy tedy nespočívá ve „spravedlnosti“ – v obou případech nejsilnější dopad bude na střední třídu. Rozdíl je v tom, že vyšší nepřímá daň postihne tuzemské i zahraniční zboží stejnou měrou, kdežto daň přímá postihne pouze domácí pracovní sílu, odrazí se v nákladech domácí výroby a zvýhodní tak zahraniční zboží, jehož náklady výroby žádnými podobnými daněmi, jako je sociální a zdravotní pojištění, příspěvek na penzijní zabezpečení nebo na podporu aktivní politiky zaměstnanosti není zatíženo.

Vyšší přímé daně také přímo podpoří zaměstnávání zahraničních podnikatelů a družstevníků pracujících v této zemi, kteří platí zdravotní pojištění 500 korun ročně. Takže kromě daňového znevýhodnění střední třídy by souběžně došlo k její diskriminaci na trhu pracovních sil. Střední stav tak začne ztrácet zdroje svých příjmů a stát místo růstu daňových příjmů zkonstatuje růst sociálních výdajů...

Najdeme řešení?

Skutečné řešení státního rozpočtu na příští rok nakonec stejně bude výsledkem kompromisu, který při udržení zdravého rozumu politiků by mohl vyústit v kombinaci obnovení progresivního přímého zdanění, zvýšení nepřímých daní a snížení mandatorních, tedy i sociálních výdajů.

Některá opatření mohou být jen dočasná – na překlenutí krize. Politický konsenzus k tomu nestačí, bude nutné hledat shodu a souhlas většiny daňových poplatníků. Není však v dnešním Česku politika, který by si kvůli takovému „konsensu národní oběti“ nechal rozbít hlavu kamenem.

Existuje také možnost, že by se pozdrželo několik velkorysých, státem financovaných projektů, například v dopravní infrastruktuře, o dva tři roky. Státní rozpočet by ušetřil rázem desítky miliard korun, které by byly kompenzovány prakticky jen dva tři roky prodlouženým nepohodlím uživatelů této infrastruktury. Tato možnost však není na programu politické diskuse.