KONTEXT: Lesk a bída sociálního státu aneb Proč už v Evropě (ne)bylo dobře
Evropský model státu blahobytu je potřeba přizpůsobit globální realitě, pokud tedy má přežít. Severské státy, které tuto cestu dlouhodobě razí a propagují, už to pochopily a radikálně ořezávají přebytečný státní tuk. Mnohé státy EU ale mají do štíhlých, akceschopných bestií daleko. Podrobnosti probírali proděkan Fakulty mezinárodních vztahů VŠE Pavel Hnát a šéf personálně-poradenské společnosti Hays v ČR Ladislav Kučera.
Hnát: Globalizace naleptává schopnost států provádět tradiční hospodářskou politiku. Přesto – nebo možná právě proto – jsou pracovní trhy nadále terčem silné regulace a ochranářství, což omezuje flexibilitu. Lze v důsledku toho předpokládat, že se stal stát blahobytu v Evropě neudržitelným?
Kučera: Nemyslím si, že je možné paušalizovat a mluvit o Evropě jako takové. Čekám totiž, že bude napříště možné sledovat v jednotlivých zemích silně individuální schémata a cesty. Budou země úspěšnější, u kterých inkluzivní, udržitelný růst bude o dost pravděpodobnější či robustnější než u států, které se již dnes potýkají s většími problémy. Mezi odvětví, která ony pomyslné vítěze potáhnou, jistě patří technologie, vývoj, výzkum, ale i sektor služeb, ve kterém si Evropa postupně buduje významnou pozici. Na druhou stranu se ale v tomto kontextu musíme zamyslet nad cenou a flexibilitou trhu práce v Evropě; flexibilita je něco, v čem v porovnání s Asií a Amerikou pokulháváme, a evropským problémem je bezesporu i vyšší cena.
Hnát: A jsme u vlivu státu na ekonomiku. Anglosaské modely většinou sázejí na menší regulaci a větší kreativitu a podnikavost. Otázkou je, zda jsou aplikovatelné ve zbytku Evropy, tedy zda jsme připraveni na flexibilní pracovní trh.
Kučera: Jedna věc je připravenost, druhá politický kapitál a vůle udělat takové reformy, abychom se k anglosaskému modelu přiblížili. Některé země podle mě prostě budou muset být připravené, respektive budou muset svoji přípravu urychlit. V Evropě jsou některé ekonomiky bohatší, a to například díky vysokému podílu nerostného bohatství na HDP, ale na druhou stranu jsou zde země, které podobné bohatství nemají, a nemohou tedy praktikovat stejnou politiku jako Norsko, které je dlouhodobě v přebytku. A stát blahobytu si může dovolit jen ten, kdo má rozpočet v přebytku nebo vyrovnaný, a ne ten, kdo dlouhodobě řeší své dluhy.
Hnát: Zmínil jste Norsko, jednu ze severských ekonomik, které jsou často dávány za vzor. Ne všechny přitom mají nerostné bohatství, kterým mohou dotovat například penzijní systémy. Přesto se, přinejmenším donedávna, severské modely zdály být jak bezpečné, tak dostatečně flexibilní. V čem to je? Na co sázejí?
Kučera: Tyto státy mají dlouhodobě zakořeněnou solidaritu a standardní evropské hodnoty jako takové. Navíc vykazují jedny z nejnižších schodků, takže opravdu mohou s modelem státu blahobytu pracovat. Na druhou stranu je možné v poslední době sledovat velkou změnu i u nich. Je potřeba zmínit stárnoucí populaci – bude mít vůbec kdo vydělávat na důchody? To je problém i v severských zemích, kde navíc opravdu rezonuje. V jistém směru mohou být tyto státy příkladem, protože tento problém již léta řeší aktivní imigrační politikou. Ta nám ve střední a východní Evropě chybí. V severských zemích si politici uvědomili, že budou muset demografický deficit řešit v kontextu celého hospodářského modelu, který je přitom velice štědrý. Nálada a postoj ve společnosti se tam díky tomu postupně mění a model směřuje k více tržnímu.
Hnát: Severské země zároveň sázejí na technologie, což může být se snahou vytvářet pracovní místa na první pohled v rozporu. Automatizace a robotizace přece pracovní místa ohrožují. Jak se Norsko a další k tomuto rozporu staví? A do jaké míry se lze jejich postojem inspirovat při snaze posunut českou ekonomiku na vyšší stupeň?
Kučera: Automatizace ohrozí tradiční pracovní místo s nižší přidanou hodnotou. V tomto segmentu automatizace skutečně nahradí spoustu pozic. Vždy ovšem bude potřeba lidský faktor, který bude strojům říkat, co a jak mají dělat, který bude tyto stroje dále vyvíjet a programovat a zabývat se zefektivněním procesů. Tam je budoucnost, ne v sázce na roli montovny produktů, jakou je stále do značné míry i Česko. Kritická je v tomto ohledu cena práce, s rostoucí úrovní české ekonomiky se začne práce u nás dostávat na cenovou úroveň výrazně vyšší, než je ve východních zemích. V tu chvíli budeme muset nabídnout lidský kapitál s přidanou hodnotou, tedy vyšším vzděláním a kvalifikací.
