KONTEXT: Škola – základ života (č)i hospodářské smrti aneb (Ne)myslím, tedy jsem (vzor: 2.0)

O tom, že je potřeba školství a systém vzdělávání od základů předělat, se v Česku mluví poměrně často. Experti obvykle zmiňují požadavky domácí ekonomiky. Takzvaný model montovny se totiž vyčerpává a potřebný posun k něčemu kvalitativně lepšímu, co by zajistilo další růst, je podmíněn vzdělanější a kvalifikovanější pracovní silou, říkají. To je podle mě pravda, jde ale o poměrně úzké vnímání celé problematiky.

Souhlasím. V podstatě jde o to, že jsou vzdělaní obyvatelé v užším slova smyslu nezbytnou podmínkou toho, abychom opustili model montovny a posunuli se v žebříčku někam výše. V širším smyslu má pak vzdělání přesah do celé společnosti. Zdůrazňuji, že jde o vzdělání, nikoli tituly. Vzdělanější společnost je méně náchylná k populismu, lépe se stará o demokracii, lépe se dokáže orientovat v politice. Má lepší přístup k vlastnímu zdraví, více dbá o prevenci, vyznává zdravější životní styl. Stejně tak vzdělanější společnost podněcuje podnikatelského ducha – vzdělanější člověk vidí více příležitostí, které mu nabízí okolí, dokáže se s příležitostmi lépe vypořádat a dokáže je brát jako příležitosti, ne hrozby. To vše jsou faktory, které zlepšují konkurenceschopnost.

Mezi nejvýznamnější slabiny českého školství patří nedostatečný důraz na kreativitu a schopnosti pracovat s informacemi a v týmu. To vyplývá nejen z respektovaných žebříčků Světového ekonomického fóra, OECD a podobně, ale i z mé vlastní zkušenosti – studoval jsem ve čtyřech zemích na dvou kontinentech a mohu zodpovědně říci, že to skutečně je český problém. Pokusme se tedy rozklíčovat abstraktní pojmy jako kreativita, důraz na práci s informacemi, analytické schopnosti a podobně. Čím by měla reforma školství začít? Čím bychom vyšli potřebám zítřka – nejen ekonomickým, ale celé společnosti – vstříc?

Na prvním místě bych se pokusil změnit přístup ke vzdělání jako takový. Mělo by dojít ke změně priorit, a to od známek k vědomostem a od vědomostí k dovednostem. Současně by se mělo přejít od orientace na tituly k orientaci na schopnosti. Co se posunu od známek k vědomostem týče, studenti se dnes většinou neučí proto, že by chtěli něco vědět, ale především kvůli známkám, tedy ne kvůli něčemu trvalému, ale proto, aby složili zkoušku či napsali test. To by se mělo změnit. S tím souvisí změna orientace z titulů na schopnosti a dovednosti. Současný stav, tedy důraz na tituly, je problémem nejen Česka, ale takřka celé střední a východní Evropy. Lidé, kteří mají vysokou školu a tituly, jsou na místním pracovním trhu na pohled žádanější, aniž by se zkoumalo, jaké vědomosti mají a jak je dokáží uplatnit. To se mění, ale pomalu.

V zahraničí, například ve Finsku nebo Nizozemsku, se ve stále větší míře prosazuje spolupráce škol a soukromého sektoru. Česko má bezpochyby v této oblasti co dohánět. Vysvětluje to stále větší rozpor mezi tím, koho firmy na pracovním trhu hledají, a tím, kdo na něm je k dispozici? A je orientace právě na tuto oblast – spolupráce firem, které vědí, co chtějí a co budou chtít, a škol, které jsou často odtržené od reality – jednou z možností, jak situaci v Česku zlepšit?

Určitě je to cesta kupředu a nezbytná podmínka pro to, aby školy připravovaly takové absolventy, kteří jsou použitelní na pracovním trhu, kteří jsou schopni se rychle adaptovat na nějaký pracovní proces. Na druhou stranu je dobré připomenout, že i v Česku spolupráce mezi školami a firmami do určité míry existuje. Je tu například Technologická agentura ČR, která podporuje projekty zaměřené na aplikovaný výzkum. Obecně jsou u nás podle mě dobře propojeny vysoké školy a podnikatelská sféra v technologickém sektoru. Společenskovědní a humanitní obory ale v napojení na budoucí zaměstnavatele výrazně zaostávají.

Řekněme, že k potřebné reformě školství a obecně vzdělávání nedojde, respektive že změny budou pomalé a nedostatečné. Co to pro Česko jako zemi, pro naši ekonomiku, pro lidi, kteří zde žijí, bude znamenat? Jak velký problém to bude a jak rychle jej pocítíme?

Pomyslný černý scénář znamená relativní zaostávání za zeměmi, které jsou v současnosti na podobné úrovni jako my. Dostali bychom se na nižší příčky v žebříčcích přidané hodnoty, kde bychom pak soupeřili se zeměmi s levnější pracovní silou a také s robotizací. Zároveň by to znamenalo útěk mozků do zahraničí. Mnozí lidé, kteří by se chtěli mít lépe a kteří by měli možnost jít do zahraničí, by se nejspíše snažili prosadit v zemi, která nezaostává, která je v pomyslné pyramidě přidané hodnoty výše, což je vlastně synonymum pro lepší kvalitu života, vyšší mzdy, lepší zdravotnictví a tak dále. Tento scénář by pro Česko tedy nebyl příznivý. Vzhledem k tomu, jak probíhá transformace školství, bych to tak černě sice neviděl, ale opravdu je co zlepšovat.