Postamerický svět, rok jedna: Zasedne EU k jednacímu stolu, nebo bude na jídelníčku?

Brexit a očekávaný americký izolacionalismus pod taktovkou Donalda Trumpa dovedl Evropu na křižovatku. "Buď ve světě zítřka budete za stolem, kde se dohadují pravidla, nebo na jídelním lístku," popsal mi nedávno stávající situaci Parag Khanna, jeden z nejuznávanějších globálních stratégů, který radil i Baracku Obamovi. Souhlasíte?

Evropa jako kontinent samozřejmě nezmizí, ale její privilegované, významné slovo coby instituce, která hájí zájmy této části světa, se může rozplynout. 19. století dominovala Evropa; 20. století, jakkoli rozbouřené a neklidné, bylo stoletím Spojených států; a 21. století se podle mě stává stoletím Asie. Je otázka, do jaké míry je tento trochu zjednodušený pohled projevem jakéhosi cyklického automatismu, respektive potvrzením přísloví, že žádný strom neroste do nebe, že vždy jeden z kontinentů musí udávat tempo.

Na globální scéně bezesporu dochází k rozpadu hospodářsko-politického rámce, který vznikl po druhé světové válce a jehož pravidly a zvyklostmi se nejprve západní hemisféra a od 90. let řídila většina světa. Vakuum, které po něm zůstává, vyplní nový řád sestavený mocnými zítřka. Jak pravděpodobné je, že tomu jako Evropané nebudeme přítomni, že pravidla kupříkladu obchodu, klíčové složky české ekonomiky, budou domluvena jen mezi USA a Čínou, tedy podle jejich pravidel a zájmů?

V kontextu této otázky si opravdu dokážu představit, že se staneme položkou na jídelním lístku, a to v důsledku neakceschopnosti a chybějící flexibility. Mám pocit, že je Evropa v podstatě jednou z několika nevěst, z nichž si Spojené státy mohou vybírat. A za předpokladu, že dají přednost nikoliv atlantickému, ale pacifickému modelu spolupráce, je možné, že se Evropa nakonec dostane na vedlejší kolej, že bude ve stínu asijsko-amerického pacifického modelu rozebrána, že se stane rukojmím tohoto modelu.

Abychom něčemu podobnému zabránili, bude v Evropě muset dojít k zásadním reformám. Budeme-li pokračovat v zajetých kolejích, staneme se mrtvým, pasivním skanzenem, který bude na talíři naservírován asijským zájmům, které si jej rozdělí podle svého gusta. A Evropa nebude mít vliv na to, jak s ní bude naloženo.

Zasaďme tento pesimistický scénář do českého kontextu. Řekněme, že se globální hospodářsko-politický rámec v důsledku Trumpova prezidentování rozpadne, respektive se bude rozpadat rychleji. Vznikne vakuum, ve kterém se noví a staronoví hráči budou snažit prosadit své zájmy. Evropa ovšem nebude mluvit jedním hlasem, nebude schopna hájit své priority. Co to bude znamenat pro českou ekonomiku a Česko jako takové?

Než se pokusím odpovědět na tuto mimořádně zajímavou otázku, zdůraznil bych, že to, o čem hovoříme, je neradostné. V Evropě to ale často vede k diskuzi, která je na obou stranách – vlastně na více než dvou, je jich více – obohacena racionálními argumenty. Český pohled na tyto události mi naopak připadá mimořádně plochý a paušální. Někdy je samozřejmě nezbytné binární rozhodování typu "toto je dobře, toto je špatně – život, nebo smrt" a podobně. Otázky spojené s Evropskou unií a její budoucností jsou ale natolik vrstevnatou záležitostí, že paušální odsuzování směrem z České republiky, bez toho, aniž by byl dotyčný přímo konfrontován s realitou, mně přijde zjednodušující a nakonec i nám škodící.

Kdyby totiž skutečně došlo k tomu, co jste v otázce naznačil, to znamená, že by v důsledku Trumpova vládnutí došlo v Evropě k posílení odstředivých tendencí, mohlo by se vyčlenit jádro západní Evropy, možná původních šest států plus několik málo dalších, dohromady do deseti zemí. Ty by to, čemu se v Evropě říká západ, stále nějakým způsobem dodržovaly, respektive naplňovaly. A možná by se přidalo i Švýcarsko, které sice stojí mimo, nicméně vazby mezi Švýcarskem, Rakouskem a Francií jsou někdy daleko intenzivnější než průměrné vazby uvnitř Evropské unie.

Jaké jsou šance, že by se k této esenci západu připojilo – či bylo připuštěno – i Česko?

Tím se dostáváme k zájmům České republiky. Optimálně by se stala součástí zmíněného soukolí, což je ale podle mě málo pravděpodobné. I po dvanácti letech členství v EU a po sedmadvaceti letech od listopadu 1989 jsme příkladem východního národa, byť nejzápadnějšího z východních. Nedělám si tedy iluze, že bychom my jediní byli součástí tohoto soukolí, ale byli bychom mu nejblíže.

Pokud by tedy příslušnost k západu nevyšla, nebylo by od věci pokusit se o renesanci středoevropské kooperace. Opět si nedělám iluze, že bychom tomuto uskupení dominovali, tuto úlohu by převzalo Polsko, nicméně Poláci mají k nám naštěstí daleko pozitivnější vztah než my k nim. Řekl bych, že nás obdivují daleko více než my je, což by nám mohlo pomoci dosáhnout v rámci této skupiny, která by nakonec čítala okolo 70 milionů obyvatel, respektovaného postavení. V rámci tohoto modelu by přitom mohlo fungovat i Slovinsko, které by zřejmě také bylo někde na scestí, pokud by onen v úvodu zmíněný katastrofický scénář nastal.

Stále však věřím, že pozměněná Evropa zůstane celistvá. Po brexitu ovšem již připouštím, že změna v počtu členů EU nemusí nutně být vždy kladná, Britové ukázali, že cesta může vést i opačným směrem. Dokonce si umím představit, že to může být pro obě dvě strany prospěšné. Nizozemsko v době, kdy začala zuřit krize, navrhovalo jakési přechodné pozastavení členství v EU, čemuž se někteří usmívali. Podle mě to nemusí být úplně špatné řešení za předpokladu, že by došlo k vylepšení organismu, který po přechodnou dobu EU opustí.