Volby do Evropského parlamentu: V čem jsou jiné?
V květnu čekají Evropu volby do Evropského parlamentu, které naznačí další směřování evropského projektu. Ty letošní jsou již čtvrté v pořadí, kterých se mohou zúčastnit občané ČR. Tentokrát mají volby specifický význam, neboť v současnosti Evropa čelí protiintegračním náladám, jež se do (výsledku) voleb nepochybně promítnou.
Nadcházející volby do Evropského parlamentu mají z řady důvodů výrazně jiný význam a obsah než ty předchozí. Letos je to právě 40 let, kdy občané Evropského společenství a poté Evropské unie mohou volit své zástupce do Evropského parlamentu přímo, českým občanům se této možnosti dostává 15 let a své zástupce v EU si mohou vybrat počtvrté. Pro občany ze zakládajících států i pro ty ze zemí, které v EU nejsou ani 20 let, však letošní volby přinesou řadu nových věcí.
Integrace jako velké téma
Jiný význam i obsah letošních voleb je dán tím, že poprvé v šedesátileté historii evropského integračního procesu se nacházíme v jeho sestupné vývojové fázi, kdy řada států (včetně Česka) čelí očividným odstředivým trendům. Tato nálada se do voleb nemůže nepromítnout.
Současně pak dopad ekonomických a finančních krizí na přelomu dekád i následná krize migrační a bezpečnostní učinily své, a přístup k novým obyvatelům EU i k opatřením, jak citlivě skloubit inkluzivní, preventivní i otevřeně sankční a represivní složky problému, se tak staly tématem, které může ve volbách rozhodovat. Paradoxně se projevuje nepřímá úměra – čím méně je členský stát tímto fenoménem ovlivněn a zasažen, tím hysteričtěji a vyhraněněji (nechci použít slova nenávistněji) se k němu staví.
Sociální sítě a brexit
Za pět let od minulých evropských voleb se mohutně rozvinul i technologický pokrok a s ním praxe a využitelnost sociálních sítí, jež ovlivňují stále větší podíl populace. Vedle rozšíření možností se poučit a obohatit o nové relevantní informace a na jejich základě se objektivně a racionálně rozhodnout se také otevírá prostor demagogii, nepravdám, otevřeným lžím a snaze zneužít voleb k nekalým účelům. To vše může do volebního soukolí přivábit osoby, jejichž cílem je narušit či rozbít evropský integrační proces, a to navzdory tomu, že jejich argumenty nejsou autentické, vyvážené a objektivní.
Není pochyb o tom, že jednorázový dopad na volby má také brexit, a zejména pak způsob, jakým je ne)uskutečňován. Lze si snadno představit, že v řadě členských států se může nálada ubírat ve směru, že když toto vše prochází Britům, proč se o něco podobného nepokusit také u nich doma. Koneckonců, bude-li to korektně servírováno, nelze tomu při respektování pravidel demokracie cokoli namítat.
Konstruktivní kritika
Byla by chyba si namlouvat, že je evropská integrace bezchybná. Každý, zejména radikální kritik a odpůrce by však měl přednést alternativní scénář, který bude podle něj prospěšnější a přínosnější, než je její stávající podoba.
Evropské volby by současně neměly přijít o to, co by je mělo odlišovat od voleb národních, tedy o evropská témata, která představují tmel a důvod, proč EU vlastně existuje a proč státy, které ji tvoří, drží pospolu. Optimální by bylo, kdyby obsahovým předmětem evropských voleb byla výlučně či převážně témata typu společného rozpočtu, měnové politiky, koordinace hospodářské politiky, zlepšení fungování jednotného trhu, rozvoje transevropských sítí v dopravě, energetice a informačních technologiích, společné obrany evropských hranic a postoje ke třetím státům a jejich občanům a podobně.
Evropská témata
Každý volič by měl vyžadovat, aby právě tato a podobná témata v nabídce politických subjektů aspirujících obsadit Evropský parlament, byla zřetelně identifikovatelná. Protože politické subjekty, které svou kampaň na těchto tématech založí, deklarují, že to myslí s EU vážně. Pokud politické subjekty i do těchto voleb vstoupí s ryze národními, regionálními či lokálními tématy, případně budou usilovat o praní domácího špinavého politického prádla na evropském kolbišti, bude to svědčit o tom, že EU na tom z hlediska perspektivy a zajišťování své přidané hodnoty není nejlépe.
Závěrem lze dodat, že mezi trojlístkem hlavních institucí EU (Radou EU, Evropskou komisí a Evropským parlamentem) je parlament i přes veškeré zvýšení reálné politické váhy a všeobecného povědomí o něm stále jednoznačnou trojkou. Osud EU ani zdaleka není pouze v jeho rukou. Klíčové směřování unie zůstává dominantně v rukou Rady EU, jež nastavuje kurz i způsob plavby pomyslné evropské lodě. A ty se navzdory kolísání zdají být správné a nadějné.
