Pořádná krize lidstvu prospěje
Krize je sice bolestivá, ale zároveň potřebná. Především kvůli změně myšlení lidí. Nejvíce se projevila tam, kde bují státní byrokracie a demotivující sociální systém. Jak z toho ven?
Čím krize lidstvu prospívá?
Nemáme rádi změny. Jsou pro nás nepřirozené, narušují naše zaběhnuté postupy a vzorce chování. Právě proto jsou ale krize nejen potřebné, ale dokonce nutné. Jak vidíme na příkladu současného západního světa, jsou i jediným možným hybatelem změn.
Je paradoxní, že právě během krize jsme schopni dosáhnout s méně zdroji více užitku. Jsme efektivnější, pracovitější a vynalézavější. Platí to i naopak, v době růstu činíme špatná rozhodnutí a vystavujeme se větší míře rizika.
Tato jednoduchá pravidla platí i pro jihoevropské země. Španělsko, Portugalsko a Řecko jsou mladé demokracie, které vznikly z totalitních režimů mezi lety 1973 a 1975. Pro mládí je typická zahleděnost sama do sebe. Teď ale jmenované státy dospívají, s čímž přichází i větší míra zodpovědnosti a schopnosti myslet na budoucnost.
Jihoevropské země mi připomínají talentované mladíky, kteří žili přítomností, nestarali se o to, co bude, s nějakým šetřením si nelámali hlavu. Tyto časy jsou ale pryč a "puberťáci" musejí dospět.
Tíha změny leží menších firmách
Mezi zavedením eura v lednu 1999 (v běžném provozu od roku 2002 - pozn. red) a vypuknutím finanční krize o deset let později se věci vyvíjely dobře, možná až příliš dobře. Díky dobrému ratingu Německa si nehospodárné vlády užívaly nezaslouženě nízkých úroků. A do doby, kdy měli investoři ve věřitelských zemích – tedy banky a penzijní fondy – dostatek prostředků, mohly tyto vlády v době nepříznivé hospodářské situace fiskální expanzí dokonce podporovat ekonomiku.
Nyní, pět let od vypuknutí krize, si to tyto státy již nemohou dovolit. Zaběhnutý postup je dále neudržitelný, je potřeba provést změnu. A v tom právě pomůže krize. Iniciativy se musejí ujmout především malé a střední podniky.
Každá ekonomika, která je v dlouhodobém horizontu úspěšná, je postavena právě na malých a středních podnicích. Není překvapením, že nejbohatší země světa jako Švédsko, Švýcarsko nebo Německo mají velký podíl malých a středních firem na celkovém hospodářském výstupu. Ze studie Evropské unie, která se jimi pravidelně zabývá, vyplývá, že v "bohatých severských zemích" zaměstnávají malé a střední podniky mezi 63 a 66 % pracující populace. Během let 2010 a 2011 vytvořily 85 % pracovních míst.
Soumrak sociálního státu
Vysoká nezaměstnanost mladých a rozbujelý veřejný sektor ale odrazují od soukromé iniciativy, a proto musejí jihoevropské státy snižovat svoji závislost na rozsáhlém sociálním programu. To ale nebude jednoduché, vzdát se výhod je těžké. Proto je potřeba doprovázet omezování sociálního státu také snižováním odvodů.
Posledním politikem, který byl schopen změny, jehož si pamatuji, byla Margaret Thatcherová. Premiérkou Velké Británie se stala v roce 1979. Období její vlády je charakterizováno jako období velkých reforem ve vztazích jak s Evropskou unií, tak s odbory. To se vše projevilo změnou celkového přístupu, který předtím přivedl britskou ekonomiku do stagnace.
Krize je vždy alespoň z poloviny krizí psychologickou. Pokud přijde někdo s opravdovou vizí a se silou ji prosadit, bude zotavení svižné. Lidé jsou totiž rádi součástí něčeho pozitivního. To však vyžaduje velké odhodlání. Je důležité nepropadnout pokušení v podobně odmítání či protestů a mít silnou vůli něco měnit. Kdo ale takovou vůli dnes má?
