Evropské deficity: Kostlivci vylézají ze skříní

Rozpočtový sestřih vyšel z módy

Jak ukazuje graf, po mohutném šetření počátkem 90. let minulého století, kdy k zavedení eura bylo zapotřebí snížit schodek státního rozpočtu pod 3 % HDP, se řada zemí opět propadla pod stanovenou mez. Jestliže v roce 1999 – při zavedení společné měny – splnilo 3% podmínku všech 11 zemí, o pouhých 5 let později dodržela limit jen polovina členů eurozóny.

Řecko, které se k měnové unii přidalo v roce 2001, si ke splnění kritérií dokonce pomohlo účetním dopingem. Ačkoli se situace následně zlepšila (v roce 2007, v předvečer ekonomické krize, kritérium splnilo 12 zemí, všechny kromě Řecka), je zarážející, jak morálka po roce 1999 upadla. Jeden z deklarovaných pilířů společné měny zkorodoval.

Dokonce i francouzsko-německý "motor", který by měl sloužit jako vzor oddanosti dohodnutým pravidlům, zaznamenal v některých letech schodky nad 3 %. Příčiny onoho rozmělnění byly v jednotlivých zemích různé, od neochoty omezovat se, když už euro bylo zavedeno, až po ekonomické obtíže udržet se pod dojednaným limitem.

Vím, ale nepovím

O ekonomických problémech některých členských zemí eurozóny se přitom vědělo. Německý týdeník Der Spiegel, který si od německé vlády vyžádal dosud neuveřejněné vládní dokumenty z let 1994 až 1998, pomohl nedávno osvětlit, jak to bylo s ekonomickou připraveností Itálie.

Podle těchto informací tehdejší Kohlova vláda věděla, že italský schodek stlačila pod hranici 3 % spíše přechodná opatření (nízké úrokové sazby a zvláštní evropská daň) než dlouhodobé strukturální reformy. Navenek vláda tvrdila, že Itálie nepředstavuje pro eurozónu žádné nebezpečí, zatímco interní dokumenty dokazují zásadní pochyby o její připravenosti. Politika ale zase jednou zvítězila nad ekonomickou rozvahou a mince a bankovky se symbolem eura mohly být zavedeny ve všech 12 zemích, včetně Itálie a Řecka.

Merkelavelianismus: 4 zásady dokonalé evropské paralýzy

Poučení z řecké krize: Není se na co těšit