City, to není jen Cityboy. I tak si tu ale většina lidí myslí, že dělá božskou práci, říká antropolog zkoumající londýnské bankéře

Šéf Goldman Sachs Lloyd Blankfein sklidil ostou kritiku za tvrzení, že bankéři dělají boží práci. Vy máte možnost zkoumat myšlení špiček v City. Myslí si to i další bankéři, nebo je Blankfein výjimkou?

Blankfein je zástupcem školy, která věří, že do tří až pěti let zvládne přesvědčit lidi o tom, že jim je ona boží práce skutečně souzena. Jemu podobných je v City většina – sami sebe vidí jako neúprosné apoštoly efektivity. Většina lidí si stěžuje na zavření továrny nebo navýšení úrokových sazeb, ale oni to vidí tak, že podobné kroky nakonec povedou k efektivnějšímu, tedy lepšímu světu – a právě takový ho chce Bůh podle nich mít. Bankéři to prostě vidí tak, že to, co dělají, sice působí bolest, ale je to nezbytné. Považují se za učitele, kteří musejí zmrskat své studenty. Ti až po čase přijdou na to, že jim to prospělo.

Jinými slovy, bankéři, o nichž je řeč, se cítí být vyvolení. Přidejme k tomu fakt, že jsou v samotném nervovém centru současného systému. Je to důvod k obavám?

Určitě. Před dvěma lety jsem začal načítat knihy o finančním sektoru, které vyšly v roce 2009, 2010 a tak dále. Nejzajímavější na nich je to, že se vlastně nic nezměnilo – stále jsou tu netransparentní produkty, které drží banky příliš velké na to, aby je politici nechali padnout (nejspíše i příliš velké na to, aby šly ukočírovat). A to vše se děje ve chvíli, kdy vlády už nemají dost rezerv na to, aby ustály výrazné otřesy. Historie se zkrátka opakuje, jen výchozí pozice je horší. Proto je to důvod k obavám, a to velkým.

Bankéřům výměnou za otevřenou zpověď nabízíte anonymitu. Do jejich hlav tedy vidíte jistě lépe než mnozí novináři. Jak na krizi reagují, jsou alespoň o něco pokornější?

Myslím si, že změny byly ve své podstatě technické, nikoli strategické. Stejné věci se dělají jiným způsobem, ne že by se něco skutečně měnilo. Neřekl bych tedy, že se objevila pokora. Určitě je cítit bezradnost, zejména mezi mladšími lidmi. Těm byl slíben obrat k lepšímu – ta část cyklu, která je příjemná –, ale zatím zůstalo jen u slibů. Objevily se záchvěvy, ale k obratu nedošlo. Na to si například hodně stěžují obchodníci – říkají, že už prostě není možné zaujímat pozice. Kvůli tomu, že se tiskárny peněz točí naplno, úrokové sazby jsou na rekordních minimech a centrální banky intervenují, se pohybujeme v neprobádaných vodách. Není možné plánovat, z trhu se stalo kasino.

Sedí tedy označení casino-banking, které se začalo během krize v souvislosti s finančním systémem hojně používat?

Posledních několik let určitě. Prostě není možné předpovědět, co se stane. Přesto – nebo možná právě proto – se DNA bankéře nezměnila, je to stále ten agresivní a nezkrotný pes, který sice dostal několik vodítek, ale ta ho nezměnila. Za čas se vodítka vytahají, možná povolí sama od sebe, a vrátíme se tam, kde jsme byli. Fundamentální problém vyvěrající z nemorálního sebeobohacování se zkrátka nepodařilo odstranit.

Než jste pro The Guardian začal zkoumat bankéře v City, světem financí jste se nijak podrobně nezabýval. Překvapilo vás něco, když jste se do něj ponořil?

Máte pravdu, moc jsem toho nevěděl, což mimochodem není moc dobrá vizitka pro média. S touto prací jsem začínal v 39 letech. Předtím jsem dvacet let četl noviny, ale neměl jsem ani páru o tom, kdo takový bankéř je. Pro mě to byl kokain šňupající Citiboy. Byl to ten mladý trader, kterého televize zase a znovu nabízí jako ilustraci, když padá trh. To všechno je naprostá hloupost – tohle jsou obchodníci a brokeři obchodující podle pokynů klientů, ne na své triko. No a ovlivnil mě také Gordon Gekko a jeho greed is good. To vše se v mé hlavě nějak promíchalo a vykrystalizovalo do osoby, která si vezme mé úspory a vsadí je v ruletě na barvu. Pokud vyhraje, dostane bonus, pokud prohraje, přijdu o penzi. Mnoho lidí s touto představou stále žije, bankéři jsou pro ně prostě jen banda hazardérů.

Prvním překvapením, možná prozřením, tedy bylo, jak rozmanitý svět financí je; uvědomil jste si, že vedle Citiboye existují další, mnohem méně kontroverzní druhy.

Ano, už krátce poté, co jsem s lidmi ze City začal mluvit, jsem si uvědomil, jak obrovský a barevný tento sektor je. Kolik pod něj spadá aktivit, které s krizí nemají nic společného, a jak rozdílné tyto aktivity jsou. To například znamená, že není možné vše jedním tahem regulovat – pokud přijdete se stropem na bonusy, dopadne to na mnoho lidí v různých oblastech, může to způsobit hodně nechtěných důsledků. V mnohém mi to připomnělo islám, který jsem zkoumal dříve – většina lidí má jen velice hrubou představu o tom, jaký je a co znamená. Pak se dostanete na místo, kde je vyznáván, a jste v šoku. Podobně jako třeba Američané, kteří poprvé dorazí do Evropy.

Jinými slovy, podobně jako by Američané měli zavítat do Evropy, by v podstatě každý měl pochopit bankovní sektor a bankéře, než udělá ukvapené závěry. Chápu to dobře?

Přesně. Ten kokain šňupající trader je jako albánská vesnice: Jistě, existuje; a to, jak se v takové vesnici, kde chybí právo a pořádek, lidé chovají, je opravdu drsné; ale vyvodit z toho, že se tak k sobě chovají lidé v celé Evropě, je hloupost. I proto říkám, že je šokující, jak málo průměrný člověk o bankéřích ví. Já jsem o nich donedávna věděl méně než o starověkém Egyptě, přitom ten má na můj život mnohem menší vliv než bankéři.