Vladimír Pikora (Next Finance): Kolaps penzijní reformy má jedno plus – lidé pochopili, že se o ně nikdo nepostará

ČSSD dlouho před volbami avizovala, že v případě svého vítězství zruší druhý pilíř penzijního systému. I když koaliční jednání stále probíhají, zdá se, že to tak dopadne. Co bude s penzijním systémem dále?

Domnívám se, že se důchodová reforma již z velké části vyřešila. Podle mě je to taková chiméra. Politici se sice před volbami snažili to téma ještě vytahovat, ale podle mě je mrtvé. Všichni již zřejmě pochopili, že v této zemi nikdy žádná reforma nebude. To, co politici udělali, jen ukázalo, že nemůže být. Když jedna vláda vymyslela reformu – jakkoli podle mě špatnou –, opozice hned přišla s tím, že jakmile se dostane k moci, zruší ji. A to je ještě horší. Hned totiž bylo jasné, že možná nová vláda chce rušit něco, co má fungovat desítky let. Všichni teď chápou, že ať jakákoli vláda udělá cokoli, lze se opět dočkat toho, že jí to ta následující zruší. To znamená, že to v praxi nikdy nemůže pořádně fungovat.

Patřil jste mezi nejhlasitější kritiky penzijní reformy v podobě, již prosazoval kabinet Petra Nečase. Máte tedy z jejího krachu radost?

Ačkoli jsem reformu kritizoval, tvrdím, že to, co udělala opozice, bylo ještě horší. Politici by se měli dohodnout. Chyba opozice i vlády tkvěla v tom, že nenašly konsenzus. Bez něj se neměli snažit nic prosadit. To, že měl někdo v jednu chvíli 118 hlasů, nebyl argument pro to, aby se snažil protlačit tak důležitou reformu proti vůli opozice. Myslím si, že v tomto bodě měla vláda hledat soulad s opozicí tak dlouho, dokud by k němu společně nedospěly. A když ho nenašla, neměla se do žádné reformy pouštět. Tím totiž zapříčinila, že tu nikdy žádná reforma neproběhne.

To je možné brát jako jisté ponaučení z krizového vývoje. Co dalšího přinesl?

Co se týče výhledu, jsem přesvědčen, že všichni pochopili, že se o sebe musejí postarat sami. Přínosem reformy tedy určitě bylo to, že se o některých věcech hodně mluvilo. Dnes díky tomu všichni chápou, že se o ně stát nepostará. Lidé se budou muset sami co nejlépe zabezpečit, což je podle mě i ta nejlepší možnost.

Proč?

Hrozilo, že tu vzniknou tři, čtyři velké fondy, z nichž by se možná nakonec jeden položil, ale to je otázka. Kdyby se ale položil, nebude mít najednou třetina nebo čtvrtina domácností v Česku důchod. Takhle se to riziko rozloží – každý bude investovat individuálně, každý na to půjde jinak. A pokud mu investice nevyjde, bude mít problém on jako jednotlivec. Bude to zjednodušeně řečeno problém jednoho z deseti milionů, což je z makroekonomického pohledu mnohem lepší volba, než kdyby třetina domácností investovala stejně.

Jinými slovy, vzestup a pád druhého pilíře a vše, co s nimi bylo spojeno, nakonec podle vás měl význam. Prostředí se svým způsobem pročistilo, vyjasnilo se.

Skutečně to vidím celkem optimisticky. Skoro každý, s kým se nyní bavím, ví, že se musí zabezpečit. Problém se tedy svým způsobem vyřešil. Někdo investuje do zlata, někdo kupuje nemovitosti, někdo si spoří v bance a tak dále. Každý ví, že musí něco dělat, a tím, že se každý nějak stará – a každý jinak –, je riziko diverzifikované.

Kolaps penzijní reformy je jen jedním z mnoha politicky motivovaných kroků, které během krize zahýbaly plány investorů. Jak dopady tohoto rizika na portfolio minimalizovat?

To riziko tam bude vždy. Spíše je proto potřeba připravit se na všechny možné scénáře. Poslední české volby to ukázaly docela jasně – byly zde predikce, že jedna strana jasně vyhraje, ale nakonec až tak jasně nevyhrála. Na paty jí navíc šlape strana, se kterou se donedávna vůbec nepočítalo. Možné je tedy všechno. Nelze protahovat minulost do budoucnosti, nelze počítat s tím, že když minule zvítězila pravice, tentokrát to bude levice, a to se zhruba třetinovým ziskem hlasů. Protahování trendů nefunguje. Podobného uvažování se ale dopouští řada lidí, což je podle mě zásadní chyba.