Richard Hindls (VŠE): Růst české ekonomiky o procento by mě příjemně překvapil. Od Sobotkovy vlády strukturální zemětřesení nečekám

O tom, jak na tom česká ekonomika je, se mluví často, ale většinou se ale řeší okamžité nebo krátkodobé záležitosti. Udělejme tedy krok zpět a zamysleme se nad celou její strukturou.

Z hlediska tvorby zdrojů jsme vysoce industriální země. 60 % nově vznikajících věcí, čili přidaných hodnot, vzniká v průmyslu. To je nadprůměrné. Země, které se také považují za průmyslové, takového podílu průmyslu na tvorbě HDP zdaleka nedosahují. Pokusy o to na tom něco změnit, o což jsme se snažili již mnohokrát, například při vlastnických změnách v roce 1990, vedly k oslabení například těžkého strojírenství nebo hutnictví, ale stále tu ten industriální charakter je. Byl tady ostatně vždy, už za Rakouska-Uherska. I proto si myslím, že nám to ještě nějakou dobu vydrží.

V souvislosti se strukturou české ekonomiky a její změnou se často mluví o závislosti na exportu do západoevropských zemí, zejména do Německa. Souhlasíte?

V tomto případě máme podle mě ještě menší šanci něco změnit. Čím menší je ekonomika – a my jsme malá ekonomika –, tím závislejší je na tom, co se děje kolem ní. Troufám si říci, že jsme se během krize nedostali tak úplně pod vodu díky vztahům s okolím. Německo si sice v krizových letech také prošlo svým, ale například v porovnání s Francií nebo Itálií na tom nebylo špatně. To nás drželo nad vodou. Nemyslím si tak, že by se tato vazba mohla nebo měla nějak výrazně rozvolnit. Na druhou stranu podle mě platí, že je u nás stále slabá orientace na mimoevropské trhy. Stále děláme málo pro to, aby vznikly vazby například na Jižní Ameriku nebo na východní Asii. Pro Japonsko nebo Čínu sice nikdy nebudeme významný partner, ale i tak bychom v těchto oblastech měli být jak v diplomacii, tak v podnikání trochu aktivnější.

Opakovaně se mluví o spotřebě domácností, tedy o tom, že Češi nakupují v porovnání s předkrizovým normálem opatrněji. To ekonomiku brzdí. Co s tím?

Jsme země, jejíž konečná spotřeba v domácnostech se pohybuje kolem 50 %. To je poměrně dost. Jsme taková – a neberme to pejorativně – konzumní společnost. Právě ten konzum nás držel nad vodou i v problematických letech 2008 až 2009 a 2011. Naše konečná spotřeba totiž reagovala později, a tak v době, kdy se už ekonomice nedařilo, lidé stále nakupovali. To se týká spotřeby, nikoli finančních instrumentů, které reagují vždy mnohem rychleji. Ani v tomto případě si tedy nemyslím, že by se dalo něco změnit. Kde se dalo něco udělat, to byla oblast prorůstových opatření, tam jsme to podle mě nezvládli. To je nyní jasně vidět, z hlediska tempa růstu patříme na chvost Evropy.

Do jaké míry očekáváte, že se přílišné sešlápnutí brzdy, tedy razantní šetření kombinované se snahou vybrat více na daních, projeví na vývoji ekonomiky v roce 2014?

Nejsem ani na prahu roku 2014 příliš velký optimista. Myslím si, že první pololetí bude ještě o stagnaci, pak to bude o nějakém lehkém růstu. Když nakonec za letošní rok dosáhneme průměrného růstu o procento, budu příjemně překvapen.

Vraťme se ke zmíněné struktuře české ekonomiky a k možným a doporučeným strukturálním změnám. Je tu něco, co by vznikající koaliční vláda mohla, nebo dokonce měla udělat?

To si nemyslím. Samozřejmě, můžeme se bavit o tom, že zemědělství mělo před dvaceti lety 10% podíl na HDP, nyní má 3% podíl a kdovíjak to bude za dalších pět let. Ale nemyslím si, že by se dalo s pomyslným kormidlem výrazně otočit, že by se třeba výrazně snížila role těžších sektorů průmyslu a navýšila role služeb. Ani si nemyslím, že je dnes ten principiální problém české ekonomiky ve struktuře zdrojů nebo jejich užití. Tak tomu možná bylo v roce 1990, ale to se nějak zhruba narovnalo změnou vlastnických vztahů a potlačením některých odvětví, která pro nás byla nesmírně materiálově náročná a ve kterých jsme nebyli globálně konkurenceschopní.

Od Bohuslava Sobotky tedy v tomto smyslu nic dramatického nečekáte ani nepožadujete.

O něčem podobném se ani moc nemluví. Jen se podívejte na to, co chystaly různé vlády, na to, co se děje ve výzkumu, nebo na to, co se píše v různých materiálech věnovaných konkurenceschopnosti České republiky. Tam problematika struktury tvorby zdrojů či jejich užití nehraje klíčovou roli. Nemluví se o žádné zásadní změně, která by se projevila v příštích patnácti letech.