Globální velmoc s mnoha otazníky: O Číně s těmi, kteří znají odpovědi

O co vlastně Číně na poli globální (hospodářské) diplomacie jde?

François Godement (Institut National des Langues et Civilisations Orientales): Třicet let Číňanům šlo o ochranu vlastní suverenity. Pak se zaměřili na zajištění ničím a nikým nerušeného hospodářského růstu. Na konci minulého desetiletí si pak začali uvědomovat svou sílu. Následně se začala rozšiřovat oblast, v níž má Peking podle svého přesvědčení právo intervenovat.

Stručně, Číňané teď mají dva cíle, které není vždy možné sladit. Jeden souvisí s hospodářskými styky, s ekonomickou závislostí na světu a s tím, že Čína nechce být izolována, protože pro svůj rozvoj potřebuje suroviny a přístup na zahraniční trhy. Druhý je tradičnější a souvisí s geopolitikou a silou, kterou Čína coby znovuzrozená velmoc disponuje. Právě to vytváří mnohé třenice, a to jak se sousedy, tak se vzdálenějšími zeměmi.

Jak nebezpečné jsou čínské třenice s Japonskem a dalšími sousedy?

Jean-Pierre Lehmann (Fung Global Institute): Dokud bude čínská ekonomika a společně s ní životní úroveň lidí růst, neměly by geopolitikou poháněné problémy ohrozit stabilitu země draka. Pokud ale prudce sešlápne brzdu – což nečekám, ale nemohu to ani vyloučit, už proto, že se Peking snaží přeorientovat zemi ze závislosti na exportu a investicích na domácí spotřebu –, jsou možné všechny scénáře, včetně velmi černých.

V této souvislosti připomenu experty, kteří tvrdí, že Asie na prahu 21. století připomíná Evropu na začátku 20. století. Na tom něco je, i když platí staré britské rčení, že je každé srovnání už z definice hloupé. Například konfliktů mezi Čínou a Indií přibývá. Tyto země jsou giganti, kteří si nedůvěřují. Hádají se o území a vodu, tedy o zásadní věci. A ve stejné době pořádají závody ve zbrojení.

Podaří se Pekingu vyměnit motor ekonomiky za jízdy?

Jonas Parello-Plesner (Tænketanken EUROPA): Čínský růst byl v posledních letech tažen investicemi. Některé z nich měly smysl, některé neměly. Navíc země potřebovala investice i do sociální oblasti, ale těch jsme se příliš nedočkali. To je pro současné vedení velká výzva. Může udělat něco, co se projeví v krátkodobém horizontu – napumpovat peníze do ekonomiky, zajistit tak její růst a tím potěšit lidi, podobně jako to dělají vlády v demokratických zemích. Nebo se rozhodne pro strukturální změnu, vyvážení ekonomiky. Někteří experti, třeba Michael Pettis, tvrdí, že pokud se čínští politici rozhodnou pro to druhé, budou muset nechat ekonomiku zpomalit. Číňané se zatím snaží mít rychle rostoucí ekonomiku i zásadní reformy, otázkou však je, zda je to možné, zda si tím jen nezadělávají na bubliny a problémy.

Je stav životního prostředí tikající bombou, která pod Čínou nakonec vybouchne?

Miloš Balabán (Univerzita Karlova): Loni jsem byl na studijní cestě v Číně. O ochraně životního prostředí, která patří v sociální oblasti ke kontroverzním tématům, jsme mluvili překvapivě otevřeně. Pro Číňany je to teď, myslím si, klíčová věc. A to nejen proto, že si uvědomují, že ekonomický růst znamená i výrazné znečištění životního prostředí.

Čína je nyní jednou ze zemí, které do zelené ekonomiky investují vůbec nejvíce. Jde o rozvoj elektromobilů, solární energetiky, země má i ambice na poli jaderné energetiky, i když jádro má na čínském energetickém mixu jen 5% podíl. To vše svědčí o tom, že Číňané o těchto věcech přemýšlejí. Vědí, že pokud by například životní prostředí v Pekingu bylo trvale takové, jaké je nyní, byli by lidé velice nespokojení.

Měl by se svět začít úspěchů čínského modelu bát, nebo se inspirovat?

Roger Tooze (City University): Čínský model je určitě úspěšný, přinejmenším ve srovnání s ostatními dosud známými modely, které světu ordinuje Západ. Ten rozvíjejícím se zemím radí spoléhat se na trh a státu přisoudit marginální roli. To, co dělají Číňané, ale není nic nového. Peking do jisté míry jen kopíruje Singapur, Thajsko a další země, kde také nenajdete demokracii v podobě, jak ji chápeme my.

Na druhou stranu je jistě úspěch Číny vzhledem k velikosti její ekonomiky a tempu jejího růstu něčím novým, jde o novou výzvu pro zbytek světa. O tom, že ani ta nemusí znamenat revoluci, nicméně svědčí fakt, že se čínský model hospodářského rozvoje stále opírá o postupující globalizaci světové ekonomiky. Jisté Západem propagované myšlenky tedy nezpochybňuje.