Pod pokličkou: Zadlužení Itálie jako reálná hrozba pro eurozónu?
Za udržitelnou lze považovat takovou úroveň dluhu, kdy je země schopna dostát svým závazkům bez toho, že by požadovala oddlužení a nedostávala se do skluzu se splácením. Poměr veřejného dluhu Itálie k HDP v prvním čtvrtletí 2014 dosáhl 135,6 %. Nejenže se jedná o hodnotu výrazně nad maastrichtským kritériem (maximálně 60 %), mnohem více znepokojující je to, že se jedná o historické maximum. Italská ekonomika navíc čelí opětovnému pádu do recese.
Italský veřejný dluh je nejvyšší v historii
Růst HDP je klíčovou veličinou při posuzování udržitelnosti veřejného dluhu. Pokud se podíváme na podíl veřejný dluh/HDP, je jasné, že pokud celková úroveň dluhu (čitatel zlomku) roste rychlejším tempem než HDP (jmenovatel zlomku), tento poměr se zvyšuje. Stabilizace poměru dluh/HDP tedy vyžaduje výraznější úsilí ve fiskální konsolidaci a/nebo rychlejší růst HDP.
Uvedená jednoduchá rovnice ukazuje, jaká musí být bilance veřejných rozpočtů (b), aby při daném tempu nominálního růstu HDP (γ) byl poměr dluh/HDP stabilní (d). Kalkulace na základě uvedeného vzorce ukazují, že pokud by italská ekonomika rostla nominálním tempem zaznamenaným v 1Q2014 ve výši 0,74 %, znamenalo by to, že ke stabilizaci dluhu k HDP by měla vykazovat deficit veřejného rozpočtu ve výši 1,0 %. Prognóza Evropské komise ale počítá pro rok 2014 se schodkem 2,4 %, OECD dokonce předpokládá deficit 2,7 %. A to se ještě ve světle zhoršujícího se růstového výhledu jeví tyto prognózy spíše jako optimistické.
Itálie tak stále ještě nedosáhla bodu stabilizace poměru veřejného dluhu k HDP. Čím více se bude tento poměr zvyšovat, tím méně budou italské veřejné finance udržitelné. Itálie tedy potřebuje fiskální reformu a vyšší hospodářský růst. Roční úrokové náklady, které italská vláda za svůj dluh platí, činí 5 % HDP a dosahují nejvyšší úrovně ze všech zemí Evropské unie.
Vyšší zdanění není řešením problému
Italská vláda má minimální prostor pro řešení problému fiskální udržitelnosti pomocí zvyšování daní, vládní příjmy totiž dosahují plných 48 % HDP. Daňové zatížení podnikatelů (daně a veškeré povinné platby, které musejí středně velké firmy během roku platit, včetně administrativních nákladů spojených s platbami daní a poplatků) patří totiž mezi nejvyšší na světě. To činí Itálii z pohledu podnikatelského prostředí značně neatraktivní, odrazující přímé zahraniční investice, což vše negativně dopadá na potenciální růst.
Zdanění italské ekonomiky je již příliš vysoké, a proto by byly vhodnější fundamentální reformy.
Itálie má druhý nejnižší podíl pracovní síly s vysokoškolským vzděláním z celé Evropské unie, těsně před Rumunskem, a zároveň poměr minimální mzdy 19letého dělníka či učně k přidané hodnotě na pracovníka je extrémně vysoký. Obojí negativně ovlivňuje italské růstové vyhlídky.
Naléhavá potřeba reformy
Lorenzo Bini Smaghi má pravdu, když tvrdí, že "nejlepším způsobem, jak dostat veřejné finance na bezpečnou cestu, je vrátit Itálii k hospodářskému růstu prostřednictvím fundamentů a dalekosáhlých reforem, a ne jít cestou krátkodobých rozpočtových opatření". Doufejme, že italští politici i veřejnost pochopí, že Itálie nemůže spoléhat na zahraniční poptávku, když globální ekonomika musí čelit dalším rizikům, jako jsou krize na Ukrajině, v Iráku či v Gaze.
Případná neschopnost prosadit nezbytné reformy by zvýšila riziko, že trhy začnou ztrácet důvěru v udržitelnost italských veřejných financí, což může vyústit v další krizi. Vezměme v úvahu pouze velikost italského státního dluhu, který na konci prvního čtvrtletí činil 2 120 miliard EUR. Je tedy šestkrát větší, než kolik činil řecký státní dluh v době, kdy dosahoval svého maxima.
