Řecká krize a vězňovo dilema

Vzpomínáte? Více než dva roky byl klid. Situace okolo Řecka se alespoň navenek po částečném bailoutu v roce 2012 uklidnila. Země přistoupila na podmínky záchranného programu ECB, Evropské komise a MMF a i přes stále poměrně dramatickou ekonomickou situaci v samotném Řecku mediální masáž na téma řecké dluhové krize utichla. Centrem pozornosti se Řecko opět stalo před předčasnými parlamentními volbami a ani po nich se situace nezměnila.
Nová řecká vláda požaduje zmírnění podmínek spojených se záchranným programem a nový přístup ke svému astronomickému dluhu. Aktuální program zřejmě bude prodloužen do června, základní dohoda o tom se zrodila minulý týden.
Jak dál s Řeckem?
Jaké jsou řecké argumenty? Předně, požadované úspory v podobě dlouhodobě přebytkového primárního salda jsou restrikcí, která by podkopala růst i mnohem zdravějších ekonomik, než je ta řecká. Snížení podílu dluhu k HDP je v takové situaci prakticky nemožné. Pokud Řecko svou dluhovou zátěž nezvládne, dojde pravděpodobně k jeho odchodu z eurozóny, což bude mít velmi dramatické následky nejen pro Řecko, ale i pro Evropu.
Věřitelé (především zástupci takzvané Trojky) argumentují morálním hazardem. "Dluhy se musejí splácet," upozorňují. Navíc mají vcelku oprávněnou obavu, že jakékoli zmírnění podmínek povede k omezení strukturálních reforem, které jsou dlouhodobě nezbytné.
Ponechme nyní stranou debatu o tom, čí argumenty jsou lepší, jistě lze najít ke každému z nich nějaké "ale". I průměrně nadaný student, který absolvoval základní kurz ekonomie, si ale umí spočítat, že v součtu bude pro všechny nejlepší se dohodnout. Řekové budou pokračovat v reformách, byť možná mírnějším tempem. Věřitelé však budou muset část svých pohledávek odepsat.
Vězňovo dilema
Každý, kdo ekonomii jen trochu rozumí, se setkal s problémem takzvaného vězňova dilematu. Tato situace je řešena pomocí teorie her. Ve zkratce: Dva vězni, pracovně třeba Bob a Bill, jsou vyslýcháni a bez možnosti koordinovat své strategie řeší, zda se mají přiznat k činům, ze kterých jsou obviněni, či nikoli. Pokud by se mohli domluvit na společném postupu, jejich racionální strategií by bylo se nepřiznat. Jelikož tuto možnost nemají, jejich racionální strategií je přiznat se. Jejich individuální optimální reakce je neoptimální reakcí z hlediska celku.
Jak to souvisí s Řeckem? Vezměme si jiné dva jedince, dejme jim třeba jména Janis a Wolfgang. Janis ví, že když zůstane zakopán na svých pozicích, může mu to přinést politické body na domácí scéně, zatímco když povolí, zůstane v područí věřitelů a jeho domácí politická podpora se vypaří. Wolfgang může buď trvat na bezpodmínečném dodržování podmínek záchranného programu a tlačit Janise k úsporám a reformám, nebo může ustoupit, což ale v očích veřejnosti (a Janise) může vypadat jako přiznání faktu, že původní myšlenka záchranného programu založeného na tvrdých úsporách byla od začátku mylná. Výsledek? Ten sledujeme v posledních dnech.
Spolupráce by byla napříště jistě pro všechny lepší. Bob s Billem se dohodnout chtěli, ale nemohli. Janis s Wolfgangem se dohodnout mohou, jakkoli se jim moc nechce. I tuto situaci lze řešit pomocí teorie her, například zahrnutím předpokladu neracionálních hráčů či neúplnými informacemi ohledně výplatních matic. To už se ale dostáváme do pokročilé ekonomie. V každém případě, pokud si Janis s Wolfgangem nevezmou k ruce alespoň základy ekonomie, čekají Evropu těžké časy.