Hledá se opravdové řešení krize eurozóny: Řecko z kola ven a společný jazyk, radí ekonomové v exkluzivním rozhovoru

Obnovené potíže s Řeckem a hrozba dominového efektu, který by mohly na periferii Evropy spustit, připomněly, že eurozóna stále nepluje v klidných vodách. Většina trhu se přitom shoduje na tom, že zánik eura v dohledné době nehrozí. Turbulencím ale kvůli přehmatům na samém začátku své cesty asi neunikne. Souhlasíte?

Petr Dufek: Samotné euro jako myšlenka vznikalo v 60. letech. Mělo být cestou i výsledkem; výsledkem konvergence, díky které si budou všichni tak podobní, že přijmout a mít stejné peníze bude logický poslední krok. V případě cesty pak mělo jít o to, že euro přinese stejné ekonomické chování, modely a racionalitu v zemích, které ho přijmou. Všichni se přiblíží stejné úrovni a budou se mít dobře. Nyní jsme v situaci – i když cítím, že už není tak populární, že není v mainstreamu tak silně ukotvené –, že současné problémy překleneme tím, že něco zintegrujeme. Zintegrujeme bankovnictví, finanční trhy, možná státní rozpočty, vytvoříme transferovou unii a budeme posílat peníze tam, kde se nevybírají daně. A završíme to politickou unií, což si na evropské úrovni nedokážu představit.

Eva Zamrazilová: Přesně tak, politici by pak museli být úplně odtržení od svých voličů. Diskrepance mezi politikem a jeho voličem by se musela prohlubovat. Vrátila bych se ale k tomu, co jsi zmínil na začátku. Názor, že napřed je potřeba dosáhnout konvergence, a teprve poté je možné přijmout společnou měnu, tehdy zastávaly Německo, Rakousko nebo Nizozemsko. Ten druhý postoj, tedy že po zavedení společné měny hospodářská konvergence přijde tak nějak sama, zastávaly jižní země současné eurozóny. Ukázalo se, kdo měl tehdy pravdu – zvolená cesta vedla do slepé uličky, ze které se nedá dobře vycouvat, špatně se v ní parkuje a tak dále.

Petr Dufek: Ale byla to hezká cesta. Cesta nízkých úrokových sazeb, cesta, na níž neexistoval rozdíl mezi dlužníkem z Řecka a z Německa. Bylo to necelých deset let, která skončila velkou dluhovou krizí. Bylo to hezké, ale ne zadarmo. Někdy mám pak pocit, že chceme v Evropě jít touto cestou znovu. Prošlapat ji třeba k fiskální unii.

Eva Zamrazilová: Mám pocit, že je potřeba, aby se ekonomové, politici a vlastně všichni zodpovědní činitelé posadili k jednomu stolu, upřímně nastínili problémy a snažili se nalézat poctivá řešení, ne jen dočasně zametat starosti pod koberec. Ono je to samozřejmě dáno krátkodobostí politického cyklu, který trvá čtyři roky, zatímco ekonomický cyklus a finanční cyklus jsou mnohem delší. Stejně tak je podle mě součástí problému to, že chybějí státníci; jsou tu jen krátkodobě volení úředníci, kteří nemají odvahu nazývat problémy pravými jmény. Jediné, co jsou schopni říci, je to, že nás vyléčí stále více integrace. Za jakoukoli cenu.

Zapomeňme na chvíli na to, že každé řešení v Evropě musí projít nějakým politickým, možná přepolitizovaným a přebujelým aparátem, a pokusme se navrhnout to nejlepší, nejčistší řešení z pohledu ekonomů. Co by nyní Evropa měla dělat?

Petr Dufek: Podle mě je ekonomický fakt to, že si v Evropě může euro dovolit jen několik států, které jsou úzce navázány na Německo. Bránit Řecku v tom, aby začalo být konkurenceschopnější, aby se mu začalo dařit lépe prostřednictvím vlastní znehodnocené měny, je zbytečné. Rozpouštět euro se ale fakticky nedá, a pokud bychom se dostali do situace, že by od něj odešly Řecko a například další čtyři země, tak by to již byla celkem nebezpečná hra. To už by hrozilo třeba vznikem dominového efektu v bankovním sektoru v západní Evropě, což je pro mě nepředstavitelná varianta. Těší mě proto, že země jako Španělsko, Irsko a nakonec i Portugalsko dokázaly s určitou pomocí začít řešit své problémy. Neopakuje se v nich každých pár měsíců to co v Řecku. Ale všechno je relativní, další volby ve Španělsku to mohou změnit.

Rozpouštět euro, odcházet od něj, to bych neradil, až na onu jednu výjimku. Namísto toho bych se snažil odstraňovat problémy, které eurozóna má. Těmi jsou nesoulad v disciplíně a nedodržování pravidel. Místo toho se vymýšlejí složité vzorce pro výpočet rizik a pravidel, které mají zabránit tomu, aby se Evropa dostala do další krize. K vyřešení současných problémů je potřeba odpovědnost kterou ovšem ne všichni sdílejí.

Eva Zamrazilová: Souhlasím. Složité vzorce na to, kdo kolik zaplatí do toho kterého záchranného fondu nebo jak se bude hodnotit konkrétní aktivum, jsou prostě špatnou cestou. Pojďme se soustředit na jednoduché základní principy a jejich dodržování. Stejně tak souhlasím s tím, že je nyní klíčová odpovědnost.

Ještě bych se vrátila k integraci. Pokud tu taková vize je, musejí se začít odspoda budovat společné evropské hodnoty. Začala bych u základního školství, výukou jazyků a souvislostí evropské historie. Je potřeba, abychom věděli, kdo jsme, jak se evropská historie proplétala, k jakým konfliktům a spojenectvím docházelo a tak dále. Děti to pořádně neznají, takže to samozřejmě nevědí ani jako dospělí. Pak se jakákoli společná evropská hodnota a společný prostor těžko budují.

Dodám ještě, že podle teorie optimálních měnových zón má být flexibilní kurz nahrazen flexibilitou pracovní síly. To funguje v Americe, a proto tam funguje měnová unie. V praxi to znamená, že lidé, kteří fungují v rámci nějaké zóny, jsou schopní se stěhovat za prací tam, kde je k dispozici, kde je to výhodné. Dokud je ale v Evropě jazyková bariéra a ta se nebude odstraňovat – třeba tak, aby byly tři, čtyři základní jazyky, kterými bude mluvit každý Evropan –, tak to tu fungovat prostě nemůže.