Malý průvodce rusko-ukrajinským konfliktem aneb Co vám Putin (také) neřekl

Po roce 1990 došlo k emancipaci velkého množství států a etnických skupin mezi takzvanou starou Evropou a tím, co je možné nazvat jádrem Ruska, tedy oblastí kolem Moskvy a Petrohradu. Problém byl v tom, že většina států v této oblasti v té době neměla schopnosti ani ideje, kam vlastně jít a co dělat. Evropská unie se v té době také ocitla v komplikované situaci. Hlavní stabilizační faktor, který fungoval od roku 1949, tedy vojenská a politická přítomnost USA v Evropě, začal mizet. Stejně tak mělo v té době problémy Rusko. Prezident Boris Jelcin si tehdy společně se svými poradci uvědomil, že pokud mají nějakým způsobem zemi reformovat, musejí rozpustit nákladnou koloniální říši.

Vlivem výše zmíněných událostí a trendů se vytvořil mezi Ruskem a Evropskou unií prostor, kde nebylo jasné, co se bude dít, respektive co by se mohlo stát. Řešením, které se s podporou Spojených států objevilo, byla pomalá expanze EU na východ, do států, které se historicky počítají v Evropě i v těchto zemích samotných za součást evropské tradice a dějin. Jde také o země jako Rumunsko (navazující na Sedmihradsko) a do velké míry i část Balkánu, dále o pobaltské republiky, Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko.

Z hlediska Evropské unie bylo v letech 1990-1991 jasné, že před Evropany stojí dva problémy. Jedním byly důsledky sjednocení Německa, a tím i relativní změna struktury moci a vlivu v EU. Druhým byl osud obrovské oblasti mezi Evropou a Ruskem, nad níž se po pádu komunismu vznášelo mnoho otazníků. Ty mělo zahnat a zodpovědět zmíněné rozšíření EU na východ. Tento proces měl své podmínky, a to jak sociální, tak hospodářské a zákonné, přičemž cílem bylo vytvořit v oblasti mezi standardní poválečnou Evropou a Ruskem stabilní sociálně-hospodářsko-politickou situaci a prostředí.

Kam s Ukrajinou?

V oblasti Ukrajiny, do velké míry Běloruska a částečně i Turecka a určitých oblastí Balkánu má nicméně Evropa problém. Jako taková má totiž společnou historii, do velké míry i kulturu a tradice, což se ale jen v omezené míře vztahuje na Balkán a určitě ne na Rusko. Ukrajina se pak dělí na dvě části, východ a západ. Západní Ukrajina (na pravém břehu Dněpru) byla z velké části součástí Evropy až do roku 1918, kdežto východ se stal od 19. století součástí Ruska. (Mimochodem, to, co se nyní považuje za Ukrajinu, bylo prakticky až do poloviny 19. století takřka neobydlené. Šlo o step, která se pomalu začala osidlovat.) Vzhledem k tomu, že západní část Ukrajiny byla součástí Rakouska-Uherska, se situace pomalu polarizovala a vyostřovala.

V souvislosti se současným konfliktem nesmíme zapomínat na to, že idea, že by Rusové měli vytvořit ruský stát, který by zahrnoval východní Ukrajinu, Krym a jižní Ukrajinu, není nic nového. Lidé si to vesměs neuvědomují, ale v přítmí sovětské existence, tedy poté, co Ukrajinci zvolili 1. srpna 1991 samostatnost, jeden z tehdejších hlavních poradců prezidenta Gorbačova Georgij Šachnazarov navrhoval, aby se oddělilo to, co je nyní východ Ukrajiny, Krym a Oděská oblast, a toto území aby zůstalo součástí Ruska. Argumentoval tím, že je obýváno Rusy (toto by si určitě vyžádalo detailnější rozbor toho, kolik Rusů vlastně kde je a není). Jinými slovy, Vladimir Putin v posledních letech nedělá nic originálního, jde pouze o oživení Šachnazarovovy myšlenky, že všichni Rusové mají žít v Rusku.

Rusům chybí idea, může je uhodit vlastní hůl

Putinovy kroky jsou ovlivňované a umožňované i tím, že Rusové nevědí, co mají dělat. Nemají to, čemu se říká státní idea. Ideou EU je postupné sjednocování, svoboda, demokracie a – i když to nyní působí všelijak – hospodářský růst a pokrok. Ideou Číny je hospodářský růst a zvýšení životního standardu. Rusové by si rádi zajistili hospodářský růst a vyšší životní standard, ale nevědí, jak to udělat. Zároveň se obávají toho, že pokud budou spolupracovat s někým, jako je Evropská unie, stanou se postupně pátým kolem u vozu. To nechtějí, a jejich státní ideou je proto dnes nacionalismus. Evropská unie je v tom v podstatě nevinně.

Konflikt na Ukrajině živí nacionalismus, který spojuje většinu ruského národa. V této souvislosti je ale potřeba si uvědomit, že by v podstatě každý mohl hru Kremlu napodobit, což by se Rusům nemuselo vyplatit. Kupříkladu prohlášení, že v Donbasu žijí Rusové, a proto by tato oblast měla být součástí Ruské federace, si lze dát do kontextu s tím, že v oblasti, která se nazývá orenburským koridorem (široký pás země mezi Tatarstánem a Atyrau v Kazachstánu), nežijí v podstatě žádní Rusové. Toto území je obýváno několika muslimskými národy, ale přitom je jeho většina součástí Ruské federace. Moskva by neměla zapomínat na to, že každá hůl má dva konce.