Geopolitické vize exkluzivně na IW: Globální stabilitu neohrožuje Čína, ale maniodepresivní západní civilizace. Ta již vyznává demokracii jen na papíře

V první fázi řetězce hospodářských problémů, které dnes souhrnně nazýváme krizí, i respektovaná mainstreamová média jako Financial Times diskutovala možný konec neoliberalismu, tedy názorového směru, který nyní na západě představuje ekonomický střední proud. Signalizuje v tuto chvíli něco, že se skutečně blíží systémová změna, změna samotné podstaty hospodářsko-politického rámce?

Na to svým způsobem hezky odpověděl Colin Crouch, člen Britské akademie humanitních a společenských věd, který před několika lety napsal knihu Podivná ne-smrt neoliberalismu. V té se zabývá záhadou toho, proč tato ideologie již dávno nezanikla. Například v Británii před krizí obyčejní lidé brali neoliberální paradigma jako součást sdílených hodnot. V důsledku krize se toto "rozsypalo", i běžný člověk ztratil víru v tento myšlenkový proud, a tudíž vzniklo jakési vakuum. Je to pochopitelné, takto vyhraněná ideologická teze musela narazit. V mezidobí ale napáchala dost škod a otázkou je, jak z toho ven, čím to nahradit. Neoliberalismus prostě zatím ze scény neodešel, a i proto se Crouch zabývá jeho "ne-smrtí".

Tento termín hezky ilustruje i osud nastartované debaty o současné podobě kapitalismu a jeho přeměně. Navzdory pokračujícím problémům vyzněla do ztracena, namísto toho se mnozí klíčoví lidé i instituce vrátili k idejím a ideálům, které svět do krize původně dostaly.

To je dané tím, že do toho bylo zainvestováno příliš mnoho, a to jak myšlenkového kapitálu, tak i reputačního kapitálu, symbolů a tak dále. To se týká i nejteoretičtější ekonomie. Dokud bude nejtvrdším jádrem ekonomické teorie základní věta ekonomie blahobytu, tedy premisa, že dokonale a čistě konkurenční trhy zajišťují blahobyt, což se opírá o tezi čistého sebezájmu jednotlivce, a že nic dalšího není zapotřebí, tak se nic nezmění. Hloubka problému tkví v tom, že je změna systému podmíněna přeformulováním paradigmatu ekonomické teorie. Revoluce ve vědě je přitom vždy nákladná, a dochází k ní tedy velice zřídka a jen po těžkých ztrátách.

Během krize se přesto zviditelnila spousta alternativních myšlenkových proudů, které stávající ekonomický mainstream západního světa zpochybňují. Má některý z nich potenciál neoliberální paradigma nahradit, respektive vakuum vzniklé jeho implozí vyplnit?

Ano, existuje spousta škol, s čímž souvisí i takové to relativizování pravdy. Existují například škola ekonomie a štěstí, nový institucionalismus, experimentální ekonomie, behaviorální ekonomie a tak dále a ty žijí vedle neoliberálního mainstreamu a poukazují na to, že jeho tvrdé jádro již neobstojí. Neobstojí přinejmenším jeho vyjádření matematickými prostředky, protože walrasiánský model ani v Arrow-Debreu formě neobsahuje stát. Dnes je přitom jasné, že se trhy bez státu neobejdou. Zajímavá je v tomto kontextu naše zkušenost s reálným socialismem, která na první pohled může vypadat jako několik ztracených dekád, ale lze ji zúročit. Jedním z největších znalců tohoto systému je maďarský ekonom János Kornai. Ten o socialismu mluvil jako o systému, v němž stát funguje jako univerzální pojišťovna. V posledním období kapitalismu přitom stát podobnou nezastupitelnou roli plní také. V tomto smyslu se tedy systém socializoval, ale v takovém zvláštním smyslu socializuje ztráty velkých, které si nemůže dovolit nechat padnout.

Domníváte se, i s ohledem na to, co se (ne)stalo v reakci na krizi, že je systémová změna podmíněná revolucí? Je potřeba další, hlubší krize, abychom se dočkali změny pořádků a pravidel hry, nebo je možné jí dosáhnout evolucí?

Jedním z pilířů stávajícího mainstreamu je teorie všeobecné tržní rovnováhy, současný systém ale zjevně funguje na principu dlouhodobé dynamické nerovnováhy. Po druhé světové válce, pod vlivem keynesiánství, které definovalo další evoluční periodu, systém fungoval jen díky postupnému zadlužování vlád a domácností. Třicet nejbohatších států OECD má dnes dluhy v průměrné výši zhruba ročního HDP a domácnosti jsou na tom podobně. Dochází ke stále větší koncentraci vlastnictví a také přestávají být k dispozici důvěryhodní dlužníci. Colin Crouch některé z těchto problémů diskutuje v knize Making Capitalism Fit For Society. Podle mě ale dosavadní vývoj probíhá přesně obráceně – kapitalismus si přetváří společnost tak, aby mu seděla. Moc politických reprezentací, i když to vypadá, že stále vládnou, se fakticky zmenšuje. Jen se zamyslete nad tím, jakou volnost má asi ten, kdo s obtížemi získává peníze na zaplacení starých dluhů, a tím si navíc dělá dluhy nové.

Dluh se během krize stal mantrou, kterou omílají stoupenci pravice i levice, přidržíme-li se na chvíli tradičního dělení politického spektra, které jinak z mnoha důvodů přestává platit. Obě strany se shodují na tom, že jde o jednoho z největších kostlivců, které mají vyspělé země ve svých skříních. Co s ním, jaký na něj máte recept?

Jde o velice vážný problém. Dynamickou nerovnováhu, která je jeho středobodem, je potřeba řešit. Některé staré civilizace věděly, jak se to má dělat, alespoň v normativní rovině. Staří Židé například měli milostivé léto, což znamenalo, že po devětačtyřiceti letech – a my již nyní zažíváme delší období – došlo k odpuštění dluhů, aby se mohlo pokračovat, aby se žádný z dvanácti izraelských kmenů nedostal do situace, kdy by nebyl schopen existovat. Je zkrátka potřeba najít velkorysé řešení, odepsat dluhy a začít znovu, to by byla ona cesta bez revoluce.

Nakolik něco podobného – nebo obecněji současnou situaci jako takovou – komplikují velké rozvíjející se země a hospodářsko-politické systémy, jež vyznávají? Část expertů se domnívá, že v duchu fukuyamovské tradice postupně přijmou trh a demokracii okořeněné o jisté lokální prvky, část odborníků naopak předpovídá vznik konkurenčních systémů. Ten byl hodně diskutován během krize v souvislosti s takzvaným čínským modelem, který se měl stát konkurencí washingtonskému konsenzu postaveného na neoliberálních myšlenkách. Co čekáte vy, systémovou konvergenci, nebo konkurenci?

Takzvaná teorie konvergence se studovala v době mého mládí, v 60. letech. Posléze byla zavržena, a to oběma stranami. U nás byla označena za revizionistickou a na západě po konvergenci s marxistickým socialismem nikdo netoužil. Otázka je ale nyní opět aktuální. Domnívám se, že ke konvergenci skutečně dochází. Co se zmíněné Číny týče, vzpomínám si, že jsem byl v roce 1995 na konferenci Světové banky věnované rozvíjejícím se ekonomikám. V té době převládalo přesvědčení, že je Čína pohrobkem socialismu, který podobně jako východní Evropa zkolabuje. Profesor Oliver Williamson tehdy tento názor nezastával a uvedl, že on, americký institucionální ekonom, čínský systém neumí vysvětlit. On je z našeho pohledu opravdu těžko uchopitelný, vlastnická práva jsou špatně definována, systém je z našeho pohledu korupční, ale přitom hospodářství rychle roste.

Právě proto je dnes v centru pozornosti vlád nejrozvinutějších i rozvíjejících se zemí, globálních investorů i akademiků. Část z nich o něm mluví s respektem, což mi potvrdily i experti z Londýna či New Yorku, část jej naopak vnímá jako sice pořádný dům, ale přesto z karet, který se jednoho dne sesype, což vyvolá globální turbulence. Co si o čínském systému či modelu myslíte vy?

Čínský systém nám dělá problémy již tím, že nevíme, jak ho nazvat. Číňané na jedné straně říkají, že budují čínský komunismus, a na druhé jsou kritizováni za to, že nedodržují lidská práva. Podle mě přitom dodržují lidská práva na úrovni kapitalismu z 19. století. Zadruhé, a to je podstatnější, v čínské doktríně není pochyb o tom, že ekonomika bez státu nemůže fungovat, že je stát nedílnou součástí systému. V tom je spatřována záruka stability. I když se tedy nyní bouřlivě debatuje o vývoji cen čínských akcií, dokud je systém postaven a nastaven tak, jak je, je podle mě zaručeno, že se ze dne na den nemůže sesypat. Tím netvrdím, že riziko globální nestability neexistuje, její zárodek je však v naší vlastní civilizaci s jejím maniodepresivním založením a v jejích psychotických sklonech.

Na západě naopak na ekonomiku a stát působí vlivem mainstreamového názorového proudu odstředivá síla. Změnu, jak vyplývá z našeho rozhovoru, přinejmenším v dohledné době nečekáte. Co to znamená pro západní společnost, pro každého z nás?

Podle emeritního profesora Boloňské univerzity Stefana Zamagniho je problémem současného západu postdemokracie, která je demokracií již jen na papíře. Hrozí, nebo se již objevily symptomy toho, že se ve skutečnosti jedná o autokratické vládnutí. Dosud jsme přitom argumentovali tím, že je politická soutěž nejlepší ze všech špatných systémů. V okamžiku, kdy se demokracie vypařila, jsem se ale vzdali své komparativní výhody. Pokud nepřiznáme ani to, že žijeme v autokracii, jsme navíc pokrytci.