Vyplatí se být drobným investorem? Informace, náklady, riziko
Připustíme-li, že je obchodování s akciemi hra s nulovým součtem, třeba jako sportovní sázení nebo poker, pak je k úspěchu bezpodmínečně nutné znát svou pozici a snažit se co nejlépe pochopit pozice protihráčů. Tyto znalosti je pak nutné použít k vytvoření strategie. S údivem sleduji, jak málo investorů hraje samo sobě do karet, případně se jich dokonce vědomě vzdává ve prospěch protivníků.
Kdo jsou soupeři středně- a dlouhodobého retailového investora? Bankovní domy, obchodníci s cennými papíry obchodující na svůj účet, různé druhy fondů, investiční skupiny a ostatní drobní investoři. Pominu-li jeho vlastní "krevní skupinu", má proti profesionálním investorům vůbec nějaké výhody? Zdůrazňuji, že se nebudu zabývat krátkodobou a intradenní spekulací, která je založena na jiných principech.
Množství, rychlost a kvalita informací
Nemnoho retailových investorů má informační platformu od Bloombergu nebo Reuters. To znamená, že informace mají minimálně se zpožděním, často lépe či hůře přeložené, zprostředkované. Navíc je nutné si uvědomit, že někdo musí fakta do těchto platforem zadat, což přináší další zpoždění a možnou selektivitu výběru. Drobný investor také není schopen pokrýt takové množství zpráv jako analytický tým.
Jeho volbou by tedy mělo být nesoutěžit v této oblasti, nespekulovat na možné sloučení firem, horší či lepší úrody obilí a podobně, ale raději se spolehnout na auditované informace z účetních uzávěrek. Jedinou výjimkou snad může být, pokud je investor odborník v určité oblasti s mezinárodním přesahem a kontakty (například je ředitelem velké softwarové firmy). Pak si může – s notnou dávkou opatrnosti a po konzultaci s více odborníky – vsadit například na uvedení nového produktu nějaké firmy předtím, než je tato informace známá nebo populární u veřejnosti. To je ale naprostá výjimka, spíše vzácnost.
Analýza informací
Pokud si v předchozí oblasti mohl investor dovolit některé informace ignorovat, ohledně fundamentálních údajů o společnostech tento luxus nemá. Nebude si provádět detailní rozbor, aby odhalil, proč má jedna společnost o 3 % větší ziskovost kapitálu než zbytek sektoru. Nebylo by to časově efektivní ani dostatečně vypovídající, protože by nutně ignoroval další faktory.
Ale protože cena akcie v dlouhodobém horizontu koreluje se ziskovostí společnosti, musí být drobný investor schopen základní analýzy: poměr ceny vůči dlouhodobému průměru zisků, výpočet účetní hodnoty, struktura kapitalizace (míra "páky" dluhem), dividendová politika. Na toto téma se bezpodmínečně musí investor dovzdělat, existuje o něm bezpočet dobrých publikací.
Institucionální analytici budou mít zákonitě výhodu, ovšem ani jejich odhady v horizontu delším než rok nejsou přesné. Investor se tedy bude snažit o kvalifikovaný závěr ohledně toho, zda tady společnost bude i za 3 až 5 let a s jakým zhruba ziskem, a sice na základě dat z uplynulých let. Optimismus ohledně světlé budoucnosti, nových produktů, změn ve společnosti a podobně by měl ochlazovat, protože ten už nespadá do zóny analýzy, ale předvídání.
Objem prostředků a transakční náklady
Na burze platí paradoxní "čím bohatší klient, tím relativně levnější služby a produkty". Transakční náklady klesají relativně s rostoucím objemem kapitálu. To znamená, že by se měl drobný investor snažit minimalizovat tyto náklady, neobchodovat nijak často. To ostatně potvrzují závěry studií z USA: domácnosti, které obchodovaly častěji, dosáhly v průměru menšího ročního výnosu.
S objemem prostředků souvisí i možnosti diverzifikace. Se sto tisíci korun jednoduše nekoupíte třicet akcií z DAX, poplatky by byly neúnosné. Drobný investor proto často musí diverzifikovat pomocí indexových certifikátů či ETF a nést jejich nevýhody – vzdát se dividend či platit manažerské poplatky. Na druhou stranu, příliš velký kapitál může znamenat problémy s likviditou – například těžko budete v Praze prodávat akcie AAA Auto za sto milionů korun, aniž byste zahýbali s cenou.
Daňové zatížení
Stejné pravidlo platí i v otázce daní. Retailový investor nebude tak snadno "optimalizovat" daně, o čemž s nadsázkou mluvil Warren Buffett, když prohlásil, že "platí menší daně než jeho sekretářka" (myšleno relativně). Navíc v malých objemech bude pro něj i složitější žádat o vratky rozdílu sazeb u srážek z dividend na základě smluv o zamezení dvojímu zdanění.
Nezbývá mu tedy než vybírat společnosti ze zemí s liberálnější daňovou politikou, například USA, Nizozemsko nebo Velká Británie. A také se těšit z dosud poměrně vstřícného systému v ČR – 15% sazba u dividend, 6měsíční daňový test pro akcie – nastaveného spíše na podporu dlouhodobého investování.
Vliv na společnost
Drobný investor vzhledem k malému podílu nemůže přímo uplatňovat své názory na řízení společnosti (například na valné hromadě). Samozřejmě existují iniciativy drobných investorů, které se o to snaží, ale děje se to vzácně, spíše v krizových situacích. Dlužno říci, že ani velcí hráči toto často nedělají, pokud se nejedná o strategické partnery.
To však nebrání investorovi, aby se došel na valnou hromadu seznámit osobně s managementem společnosti a vytvořil si názor minimálně o formě komunikace s investory. V tomto bodě (jako prvním) tedy není drobný investor tolik znevýhodněn, svůj souhlas či nesouhlas s jednáním společnosti dává najevo koupí či prodejem jejích akcií.
Měnové riziko
Podobně jako u diverzifikace je také zajištění proti měnovému riziku pro drobného investora nepoměrně složitější a dražší. Hedging může provést na forexovém trhu, ale ze své podstaty se bude jednat o dluhové nebo pákové nástroje, a tudíž nevhodné na dlouhodobé zajištění (v rámci let). Také některé ETF nabízejí měnové zajištění, ovšem spojené s výrazně vyšším manažerským poplatkem. Obecnou radou tedy zůstává rozložit své portfolio geograficky a do několika hlavních měn (USD, EUR, GBP, JPY, CZK). Nepříznivý vývoj na jednom trhu bude pak částečně kompenzován posílením na ostatních.
Aktuality
