Vyplatí se být drobným investorem? Hotovost, čas a nezávislost
Připustíme-li, že je obchodování s akciemi hra s nulovým součtem, třeba jako sportovní sázení nebo poker, pak je k úspěchu bezpodmínečně nutné znát svou pozici a snažit se co nejlépe pochopit pozice protihráčů. Tyto znalosti je pak nutné použít k vytvoření strategie. S údivem sleduji, jak málo investorů hraje samo sobě do karet, případně se jich dokonce vědomě vzdává ve prospěch protivníků.
Jaké jsou další výhody a nevýhody investování na vlastní pěst?
Akceschopnost a relativní nezávislost
Individuální investor se může rozhodovat rychle a relativně nezávisle na okolí. Ve velkých korporacích většina nákupních rozhodnutí prochází schvalovací procedurou, stejně jako jiné kroky. Od myšlenky "prodat" v hlavě jednoho pilného analytika mohou uběhnout i týdny k finální akci. Géniové investičních fondů (Soros, Faber) nepřišli na všechny nápady sami, ovšem včas rozpoznali dobrý nápad svých podřízených a podnítili je k provedení.
Navíc instituce sledují až příliš benchmarkové indexy, protože si nechtějí pošramotit reputaci, když by zaostávaly za srovnáním (ovšem v případě obecného poklesu jim to až tolik nevadí). Dále jsou vázány hodnocením ratingových agentur, které nemohou ignorovat. To v praxi znamená, že dnes málokterá instituce může vlastnit akcie řeckých společností, přestože i tam jsou fundamentálně zdravé firmy držící zisky během několikaleté recese. Nemít tato omezení znamená nemalou konkurenční výhodu.
Možnost držet hotovost
Velcí hráči často nemohou držet hotovost. Představte si akciový fond, kterému svěřujete finance, aby investoval, ale v odpovědi vám přijde: "Myslíme si, že akcie jsou drahé, takže vám peníze vracíme. Dejte nám je asi za tři roky." Nesmysl.
Z podstaty své činnosti nemohou držet hotovost. Proto budou vždy zasaženi všeobecným poklesem, který následně prohloubí, když začnou prodávat pozice, protože klienti požadují peníze nazpět. Drobný investor si může v době nesmyslného entusiasmu dovolit prodat akcie a držet hotovost, i kdyby býčí trend měl trvat i několik dalších měsíců. Ztratil by tak část možných zisků, které ovšem lehce získá, až bude nakupovat akcie, jejichž ceny klesly po vystřízlivění, ale hlavně nebude se chovat nezodpovědně a příliš riskovat.
Časové hledisko
V principu má retailový investor více času. Jak už bylo uvedeno, instituce investují z velké části cizí peníze, a tak musejí dávat pozor na to, aby se nestaly nesolventními, pokud by klienti chtěli peníze vybrat. Samozřejmě, mají k tomu armádu matematiků modelujících riziko. Ovšem jak vidno z událostí posledních let, realita ve své komplexitě boří modely jako domečky z karet.
Drobný investor, pokud má vlastní peníze, které nutně nepotřebuje, si může dovolit držet dobrou pozici ad infinitum. V nejhorším případě akcie zdědí jeho potomci. Může si tedy vlastně dovolit – jakkoli je to psychicky náročné – ignorovat tržní cenu; není na ní závislé oceňování jeho majetku, hodnota podílového listu, možnost vypůjčit si a podobně, jako tomu je u velkých korporací.
O tuto výhodu se dobrovolně připravuje ve chvíli, kdy si vezme na investování úvěr s úrokem vyšším než dlouhodobý průměrný výnos z dobře sestaveného portfolia. Jelikož tento výnos se reálně pohybuje mezi 6 a 8 %, v dnešní situaci extrémně nízkých sazeb možná níže, málokterý úvěr je rozumný pro dlouhodobé investování.
Ani další časové údaje nemusejí drobného investora až tolik zajímat, nemusí balancovat portfolio v závěru roku kvůli daním a finančním výkazům. Může si dokonce vymyslet kreativní strategii uvádění zisků. Například můj fiskální rok končí oproti místním zvyklostem na konci června, tedy v době, kdy už znám auditované výsledky za předchozí rok a přesnější odhady na probíhající rok. Až v červenci tedy hodnotím, zda jsem byl úspěšný. Na Silvestra i tak mívám dost starostí s jinými předsevzetími.
Normativní hledisko
V neposlední řadě se může drobný investor řídit více svým morálním přesvědčením při výběru investic. Osobně například nikdy nekupuji akcie firem vyrábějících léčiva, protože si myslím, že dnešní společnost výrazně nadužívá všelijaké preparáty. Proto nechci, aby se tyto společnosti dále rozrůstaly a stávaly se vlivnějšími.
Svými penězi vlastně investor volí, jak by chtěl, aby svět vypadal. Ovšem těžko si lze představit argumentaci manažera investičního fondu ve smyslu: "Nemám rád hamburgery, proto jsem nenakoupil společnost McDonald's." Některé věci jednoduše mohou fungovat jen na individuální úrovni. Stejně tak může osobní antipatie k vrcholovému představiteli společnosti ovlivnit investiční rozhodnutí, což nemusí být vždy na škodu. Proč by si drobný investor nemohl vybírat lidi, kteří budou spravovat jeho majetek? Naopak, může a měl by to dělat.
Závěr
Individuální investor není na trhu v lehké pozici oproti profesionálním hráčům. Ovšem i on má určité výhody, které jsou spíše psychologické povahy, ale mohou vést při správně zvolené strategii k uspokojivým výsledkům. Prvním krokem je uvědomění si rozložení sil, neplýtvání energie v oblastech, kde nemůže uspět, a naopak soustředění se na ty správné karty. Z mé zkušenosti je potřeba se přestat klamat falešným pocitem chytrosti a přiznat si, že pokud jsem uspěl, bylo to pouze díky přiznání si vlastní nedokonalosti, nikoli díky genialitě.
