Investování umí být zajímavé a dobrodružné, hlavně by ale mělo být praktické

Magazínový architekt je hanlivé označení, které sami architekti někdy přiřknou kolegům, již navrhují budovy opravdu krásné na pohled, originální, nezřídka extravagantní. Tedy takové, jež pak zdobí obálky odborných i snobských časopisů a sbírají ocenění. Pro ty, kdo v těchto budovách pak žijí nebo pracují, jsou ovšem často nepraktické a nepohodlné.

Složitá střecha vypadá fantasticky, ale také občas protéká. Neobvykle tvarovaná budova dostane cenu, ale vnitřní uspořádání se jen těžko přizpůsobuje požadavkům konkrétních nájemníků. Luxusní materiály jsou ohromující, ale jen málokdo je umí opravit. A tak dále.

"Kniha How Buildings Learn uvádí, že se architekti často vnímají jako umělci. Lidé ale chtějí v budově hlavně normálně fungovat. V umění se zkoušejí nové věci, spousta pokusů se ale nepovede. Umění je drahé. Kdo chce ale platit za experimenty, které nefungují? Umění často ignoruje osvědčené postupy, které přitom fungují. Výsledkem jsou domy s úžasnými střechami, do kterých zatéká," píše Morgan Housel z Collaborative Fund, který na rozdíl ode mě uvedenou publikaci nejspíše četl a sám do světové knihovny přispěl dílkem The Psychology of Money.

Na první pohled obyčejné kanceláře, kde lidé pracují, jsou často velké, nudné kvádry z klasických materiálů. Ceny nesbírají, ale střecha jim drží, topení funguje a uspořádání vnitřních prostor je praktické. A totéž platí o většině obytných budov.

Dobrá vs. dobře znějící rada

Umění mám rád (a rád ho ostatně i trochu provozuji, takže kdybyste potřebovali depresivní písničky na firemní večírek, cinkněte), ale je dobré rozlišovat, kdy se hodí originalita, extravagance a krása (dobře, tady mi to trochu drhne) a kdy praktičnost (neptejte se manželky). Jak správně tušíte, neplatí to jen v umění, ale i v dalších oblastech. A protože čtete právě to, co teď čtete, řeč bude o investicích a lidech, kteří s nimi jiným lidem radí.

"Lidé potřebují dobrou radu. Mnohdy ale chtějí radu, která hlavně dobře zní," cituje Housel slavného finančního žurnalistu Jasona Zweiga. Problém je v tom, že rady, které znějí skvěle, bývají často ty nejnebezpečnější. Lidé rádi hledají zázračné investice, tedy ty, které prakticky bez rizika umožňují rychlé zisky. Chtějí tipy, co teď právě na trhu frčí, a ignorují to, co v poslední době ztratilo na ceně. Někteří "poradci" jim takové tipy a další rady ochotně dodávají. Ale ono to mnohdy nefunguje.

Proč? Zaprvé, finanční experti, stejně jako architekti, mohou chtít spíše budovat vlastní kariéru než sloužit lidem. Často o tom možná ani nevědí. Když někdo dobře vydělává, sám třeba má za sebou nějaké úspěšné investice (nebo spekulace), je pak třeba zvaný do médií, kde komentuje dění na trzích a – pravda, často v reakci na dotěrné novinářské dotazy – rozdává tipy a rady. Rozumy, řeklo by se lehce nadneseně. Takový člověk se pak vidí a říká si, že poskytuje lidem určité know-how nebo hodnotu. Někdy je to pravda, často ale ne.

Náročná investiční strategie působí chytře a také něco stojí. Běžný drobný investor a adresát sofistikovaných rad a názorů ale takovou strategii většinou nepotřebuje. Mezi tím, co lidé potřebují, a tím, za co se platí nejvyšší poplatky, je široká propast. Většina drobných investorů potřebuje nudný kvádr, ne sedmnáctkrát zalomenou střechu na kruhovém domě bez garáže.

Každému vyhovuje něco

Druhý důvod, proč rady dávané přes televizní obrazovku nebo na sociálních sítích nemusejí fungovat, je ten, že každý člověk je jiný. Co funguje mně, může být pro někoho jiného v rámci investování úplná katastrofa. Finance bohužel nefungují jako fyzika se svými vzorci a univerzálními odpověďmi. Ačkoli by každá rada v investování měla být osobní, lidé chtějí slyšet univerzální pravdu. A tak experti často utíkají k tomu, co zní nejlépe a nejchytřeji. Od praktičnosti se proto posouvají ke kráse.

Trhy sleduji denně, protože o nich píšu. Jsou tak živé, že je prakticky nelze usledovat. Jsou fascinující a rychlé. A také pestré jako umění. Sám ale investuji tak, že by z toho jeden usnul. "Moje investice jsou nudné, ale jednou snad poslouží mně a mojí rodině," uzavírá Morgan Housel. Souhlasím beze zbytku, i s onou připuštěnou nejistotou ohledně toho, jak to s těmi investicemi za pár desítek let dopadne. Ctím přitom úplně jednoduché principy:

• Nízké poplatky: Vyhýbám se drahým řešením, preferuji ETF a jen občas přidám do portfolia nějakou konkrétní akcii nebo dluhopis.
• Diverzifikace: Akcie, dluhopisy, nemovitost (kdybych tak mohl použít množné číslo), spoření a trochu bitcoinu, aby se neřeklo.
• Pravidelné investování: Co měsíc, to v podstatě pokaždé stejná částka mířící do akciových, smíšených a nemovitostních fondů a také do krypta, pouze některé firemní dluhopisy pouze držím do splatnosti.
• Reinvestování výnosů: Dividendové a úrokové příjmy zatím znovu investuji.
• Daně: Léta jsem si odečítal z daní různé úložky do DPS a dalších pojistných a spořicích produktů.
• Ignorování každodenních zpráv: V této oblasti se mi daří oddělovat osobní a profesní život, hodnotu svých investic kontroluji sporadicky, denními výkyvy se zabývám opravdu jen v textech pro Investiční web.
• Rebalancování: Ne úplně pravidelně, ale snažím se udržovat v portfoliu podobné podíly jednotlivých složek.