Příběh o Černé Labuti

...Před pěti lety byla Yevgenia Nikolayevna Krasnova neznámou a nepublikovanou spisovatelkou s neobvyklým vzděláním. Byla vědcem v oblasti mozkových funkcí se zájmem o filozofii (její první tři manželé byli filozofové) a ve své tvrdohlavé francouzsko-ruské hlavě si usmyslela, že bude svůj výzkum a myšlenky vyjadřovat v literární formě. Své teorie zahalovala do příběhů a míchala je s různými styly autobiografických komentářů. Vyhýbala se novinářským bezvýznamnostem současné vypravěčské literatury faktu ("Za jasného dubnového rána John Smith opustil svůj dům..."). Cizí dialog byl vždy psán v originálním původním jazyce s připojeným překladem jako filmové titulky. Odmítala kazit špatnou angličtinou rozhovory, které se odehrávaly ve špatné italštině (Její třetí manžel byl italský filozof).

Žádný vydavatel jí nevěnoval ani kousek svého času, až na to, že v té době byl určitý zájem o těch pár vědců, kteří se dokázali vyjádřit v napůl srozumitelných větách. Několik vydavatelů souhlasilo, že si s ní promluví; doufali, že se postupně vyvine a že napíše "populární vědeckou knihu o vědomí". Získala dostatek pozornosti, která se projevovala tím, že dostávala zdvořilé odmítavé dopisy a příležitostné urážlivé komentáře místo mnohem urážlivějšího a ponižujícího ticha.

Vydavatelé byli jejím rukopisem zmateni. Nebyla dokonce ani schopná zodpovědět jejich první otázku: "Je toto próza, nebo literatura faktu?" Také nebyla schopná na formuláři návrhu knihy pro vydavatelství odpovědět na otázku, pro jaké čtenáře je tato kniha napsána. Bylo jí řečeno: "Musíte vědět, kdo jsou vaši čtenáři" a "amatéři píší pro sebe, profesionálové píší pro jiné." Bylo jí také řečeno, aby se podřídila konkrétnímu žánru, protože knihkupectví nemají ráda zmatek a potřebují vědět, na který regál mají knihu umístit. Jeden editor ochranně poznamenal: "Má dráhá, tohohle se prodá pouze deset výtisků, včetně těch koupených vašimi exmanžely a členy vaší rodiny."

Nassim Taleb mimo jiné krituzuje Bena Bernankeho

O pět let dříve se zúčastnila slavného spisovatelského workshopu a opouštěla jej zhnusená. "Dobře psát" zřejmě znamená dodržovat arbitrární pravidla, která dospěla až do slova božího, s posíleným potvrzením, co označujeme jako "zkušenost". Spisovatelé, které potkala, se učili dodatečně se vybavit tím, co se pokládalo za úspěšné: všichni se snažili napodobovat příběhy, které se objevily v minulých vydáních New Yorkeru – a neuvědomovali si, že většina z toho, co je nové, nemůže být z definice přítomno v předchozích vydáních New Yorkeru. Instruktor na workshopu jí ve svém vyjádření vlídně, ale rozhodně sdělil, že její práce je naprosto zoufalá. Yevgenia nakonec dopadla tak, že celý rukopis své hlavní knihy Příběh reaktivování (A Story of Recursion) zveřejnila na internetu. Tam si její kniha našla malý okruh čtenářů, který zahrnoval inteligentního majitele malého neznámého vydavatelství, který nosil brýle s růžovými obroučkami a mluvil primitivní ruštinou (byl přesvědčen, že mluví plynně). Navrhl jí, že knihu vydá a souhlasil s její podmínkou ponechat její rukopis kompletně neupravený. Nabídnul jí zlomek standardního autorského honoráře jako oplátku za její editorské omezení – měl tak málo, co mohl ztratit. Yevgenia souhlasila, protože neměla jinou možnost.

Trvalo pět let, než Yevgenia postoupila z kategorie "extrémní egocentričky bez jakéhokoliv ospravedlnění, tvrdohlavé a obtížně vycházející s ostatními" do kategorie "vytrvalé, odhodlané, usilovné a urputně nezávislé". Z její knihy se stal postupně bestseller, jeden z překvapujících úspěchů literární historie, prodaly se jí miliony kopií a získala velmi vysoké uznání odborné kritiky. Začínající neznámé vydavatelství se od té doby stalo velkou korporací se (zdvořilou) recepční, která vítala návštěvníky, když vstupovali do hlavní kanceláře. Její kniha byla přeložena do čtyřiceti jazyků (dokonce francouzštiny).

Fotografii autorky vidíte všude. Říká se o ní, že je průkopníkem něčeho, co se označuje jako "Souhlasná škola" (Consilient School). Vydavatelé nyní mají teorii, že "řidiči tiráků, kteří čtou knihy, nečtou knihy pro řidiče tiráků", a domnívají se, že "čtenáři pohrdají spisovateli, kteří jim posluhují". Akademický článek, jak se dnes chápe, může pomocí rovnic a akademické hantýrky ukrývat malichernosti anebo bezvýznamnost; souhlasná (consilient) próza tím, že odhaluje myšlenku v otevřené formě, umožňuje, aby byla myšlenka posouzena veřejností.

Yevgenia dnes skoncovala s vdáváním se za filozofy (příliš mnoho debatují a argumentují) a schovává se před novináři. V průběhu své výuky profesoři literatury diskutují spoustu vodítek, která indikují nevyhnutelnost tohoto nového literárního stylu. Rozdíl mezi prózou a literaturou faktu je považován za příliš archaický, než aby mohl odolat výzvám moderního světa. Bylo přece tak zřejmé, že potřebujeme opravit rozdělení mezi uměním a vědou. Její talent byl přece tak evidentní. Mnoho editorů, které později potkala, ji obviňovalo, že nepřišla za nimi, s přesvědčením, že by okamžitě viděli podstatu její práce. Za několik let literární akademik napíše esej "Od Kundery ke Krasnově", bude ukazovat, jak semínka její práce mohou být nalezena v Kunderovi – předchůdci, který mísil esej a metakomentář (Yevgenia Kunderu nikdy nečetla, nicméně viděla zfilmovanou verzi jedné z jeho knih – v tomto filmu nebyl žádný metakomentář). Prominentní akademik ukáže, jak vliv Gregoryho Batesona, který zavedl autobiografické scény do svých teoretických výzkumných článků, je patrný na každé stránce (Yevgenia o Batesonovi nikdy neslyšela).

Yevgeniina kniha je klasická Černá Labuť (Black Swan).

Sám Taleb k tomu poznamenává: "Je mi líto, že těm čtenářům, kteří se snažili Yevgenii Krasnovu vygooglovat, musím sdělit, že je to fiktivní osoba."

Taleb uvádí tři klíčové charakteristiky černých labutí, které každý v uvedeném příběhu o Yevgenii nalezne:

1. Jsou nepředvídatelné (pro drtivou většinu společnosti).

2. Mají na společnost extrémní dopad.

3. Přes jejich nepředvídatelnost je lidé ex-post konstruují a vymýšlejí zdůvodnění jejich výskytu, aby byly vysvětlitelné a predikovatelné. Představitelé behaviorálních financí mají pro tuto vrozenou lidskou vlastnost označení "předsudek zpětného ohlédnutí" (hindsight bias).

Podle Taleba "černé labutě" vysvětlují historický vývoj celého lidského pokolení.

Mezi příklady z moderní doby patří: 1. a 2. světová válka; objev atomové bomby či antibiotik; vynalezení žárovky, telefonu, televize; Internet; události z 11. září 2001.

Mezi příklady z investičního světa patří: krach na newyorské burze v roce 1987; technologická bublina na přelomu tisíciletí; pád investiční banky Lehman Brothers v září 2008.