Psaní jako (nedokonalá) ochrana před hloupostí

Každý z nás má celý den plnou hlavu myšlenek, které nikdy nepustí ven. Dost často je fakt, že myšlenky zůstanou uvězněny uvnitř hlavy, základním předpokladem přežití majitele dotyčné hlavy, ale to je jiný problém.

Těkající myšlenky

Drtivou většinu toho, co nám táhne hlavou, se nikdy ani nepokusíme pojmově zachytit. "Hergot, pozdě – tuhle kravatu ne – kafe – pěkná kolegyně – špatná tramvaj – kafe – bude pršet – debil na recepci – kafe – bolí hlava – kafe – výkaz ..." Podobný mišmaš má v hlavě každý, byť s různě poskládaným obsahem. Řídíme se takto mimopojmově vygenerovanými impulzy, protože, koneckonců, tvoří naše "já" lépe než třeba daňové přiznání. S jejich organizací se nezatěžujeme, protože se v tom chaosu jakžtakž vyznáme.

Dobře tomu tak. Zkuste třeba popsat chuť česneku; budete mít práci na celý boží den a večer budete stejně málo moudří jako ráno. Teď je ale řeč o myšlenkách, jimž by pojmové uspořádání slušelo, ba dokonce by často bylo k užitku. A není lepší pomůcky k pojmovému uspořádání myšlenek, než je písemný záznam.

Jen si to vezměte: Jak reagujete na pocit, že je v ohrožení vaše profesní dráha? Proč investujete tak, jak investujete? Proč máte některé lidi rádi, zatímco jiní vám nesedí? Znáte na tyto otázky odpovědi? A budete s nimi spokojeni, i když je napíšete na kus papíru?

Odpovědi na otázky

Jsou lidé, kteří vědí, jak na to. Co více, jsou ochotni se o tuto dovednost s námi, obyčejnými zmatenými smrtelníky, nezištně podělit. Morgan Housel napsal na blog serveru collaborativefund.com jednoduchý návod. Zkuste si na řečený kus papíru napsat odpovědi na čtyři základní otázky:

• V čem jsem lepší než moji konkurenti?
• Jak reaguji na nepředvídaná rizika?
• Na co jsem v poslední době změnil(a) názor?
• Co dělám v práci špatně?

Ačkoli jsou to otázky převelice důležité, většina z nás by na ně nedokázala z fleku slušně odpovědět. Ne snad proto, že bychom odpovědi nehledali, nýbrž proto, že nejsme zvyklí je formulovat. V odpovědi na první otázku, píše Housel, většina z nás jen trapně zmlkne a polkne naprázdno. To je sice výmluvná odpověď, ovšem nikoli verbální. To znamená, mimo jiné, že se jí lze navenek zbavit – ona nepříjemná chvíle pomine, takže kdo jí nebyl přítomen či nedával na signály řeči vašeho těla dobrý pozor, neví nic. Víte to jen vy. A nikdo vám o vás nelže lépe než vy sami.

Když to však sepíšete na papír, vidíte výstup svých myšlenek téměř tak, jak je vidí okolní svět. A to už není legrace. Třeba já bych v odpovědi na první otázku musel napsat: "Umím sestrojit trochu rozvitou větu, která má na začátku velké písmeno a na konci tečku." Jakkoli bych o svých profesních kvalitách rád měl vysoké mínění, musím analyticky uznat, že takové hodnocení zrovna nevyzývá mé nadřízené, aby mi přidali na platu. Ejhle, papír zafungoval.

Co jsem to chtěl(a)?

Jenže to není tak jednoduché, jak to vypadá. "Clarity of writing usually follows clarity of thought," píše ve svém průvodci stylistikou The Economist, jenž v daném oboru zaměstnává skutečné mistry. K jasnému psaní je potřeba jasně myslet. Pokud však nejste vyloženými mistry slova (a v tom případě pro vás tento text nemá praktický význam) a pokud neuvažujete jednodušeji než, řekněme, krtek (což asi není ten případ, když se zaobíráte sofistikovanými médii, jako je toto), stane se vám často, že začnete něco psát, ale než dojdete na konec věty, nevíte, co že jste to vlastně chtěli napsat.

Začnete-li tedy formulovat své myšlenky, ale slova a věty se vám na papíře beznadějně zamotají, bude to možná proto, že i ony myšlenky jsou zmotané. Když na to přijdete sami, máte možnost zapracovat na jejich rozmotání dříve, než bude pozdě.

Naopak se vám může stát, že zjistíte, že se v něčem vyznáte lépe, než byste sami čekali. Jak sami tušíte (ačkoli to pojmově nevyjadřujete), nebude to právě často, ale za pokus to stojí.

Většinou však zjistíte, že vaše intuice, která vám dává dostatečný impulz k jednání, aniž by musela projít vnější analytickou zkouškou, nechala sem tam mezeru. Pokud na ni přijdete sami, povede se vám lépe, než když na ni přijde někdo jiný. Na otázku "proč chcete tuto práci?" je odpověď "ehm, je za hodně peněz, ne?" obvykle nedostačující.

I Warren Buffett (a kdo už by měl v investičním médiu mít větší autoritu) kdysi napsal: "Některé věci, o kterých si myslím, že si je myslím, přestanou dávat smysl, jen co je začnu zapisovat. Člověk by měl být schopen vysvětlit, proč se pouští do té či oné práce, proč investuje tak a ne jinak, nebo cokoli jiného, co dělá. Pokud to vysvětlení nesnese zápis na papíře, asi je potřeba ještě trochu myslet."

Samozřejmě, některé lidi to neodradí. Kdyby soudný člověk sepsal, řekněme, Mein Kampf a druhý den by si to po sobě přečetl, zjistil by, že tam najde jednu blbost za druhou. To není ideologické síto; i průměrně vnímavý antisemita a národovec by viděl, že ta argumentace kulhá na obě nohy. Svaté nadšení umí zavírat oči i nad papírem, ale jde to o poznání hůře.

Takže pište, ať je to cokoli. Zjistíte o sobě leccos, co jste dosud nevěděli.