Denní glosa: Jste normální? Jistěže ne, tedy ano
Pokud jste k tomu potřebovali vědecké dobrozdání, máte je mít: Jste dost divní. Alespoň pokud jste jako všichni ostatní.
Nevím, jak vy, ale já mám sklon založit kamsi klíče, brýle, zapalovač a vůbec všechny předměty menší než slon. Vždy, když se bezvýsledně poklepu po všech kapsách, mi bleskne hlavou, že tu informaci získám stejně jako většinu ostatních: Zeptám se Googlu! Vědomí nesmyslnosti takového počínání dorazí do mozku až o trapnou vteřinu později.
Dokážete si proto představit, s jakou úlevou jsem si přečetl, že nejsem sám, kdo klade Googlu absurdní otázky stran sebe sama. Jsem normální? Je samomluva normální? Jak často kopuluje normální pár? Tak se ptají každý den miliony lidí.
Naštěstí se to doneslo i vědcům. Žurnál Trendy v kognitivních vědách (to je vážně samostatné médium) publikoval práci dvou psychologů z Yaleovy univerzity, kteří argumentují, že si ze své deviace nemáme nic dělat, protože, zjednodušeně řečeno, krapet úchyl jsme každý nebo skoro každý. Takže je to OK, ledaže byste volili republikány, což se na univerzitách neodpouští (ale řečená práce tento případ nezmiňuje).
Podle šéfa projektu Avrama Holmese nic jako pevně stanovený "normál" neexistuje. Existuje ideál, jehož obvykle nedosahujeme. Naše jednání spadá do jistého "normálního" pásma, jímž se k teoretickému ideálu více či méně blížíme. Až když se do tohoto pásma nevejdeme, začíná být zle. Některé nezvyklosti se dokonce člověku mohou i vyplatit, třeba úzkostné stavy nebo přemrštěný smysl pro detail. Úchylka je tedy věcí kvantity, nikoli kvality.
Napadlo mě, že se svým "Google, najdi mi klíče!" jsem vlastně v pohodě. A také mě napadlo, že právě to je skutečný problém.
