Ekonomie není sprint a další dva důvody pro selhání finančních expertů
Často je na adresu analytiků a ekonomů slyšet, že jsou k ničemu, protože 99 % z nich nepředpovědělo finanční krizi. Takové tvrzení se mi může i nemusí líbit, ale výrok pálí do mých vlastních řad, proto to ponechme stranou. Zmíním ovšem alespoň tři důvody toho, proč se finanční odborníci tak často pletou.
První důvod je spojen s přilnavostí. V každém oboru najdeme dobré experty a špatné experty. Ve sportu najdeme dobré atlety a špatné atlety. Ve sprintu však stačí změřit čas (případně zjistit využití dopingu) a víme, jak na tom sportovec je.
Přesně vám vysvětlím svůj omyl
Ekonomie je naproti tomu "kecací" disciplínou, má nízkou exaktnost a měřitelnost výsledků. Ne nadarmo koluje vtip, že ekonom je člověk, který vám naprosto přesně a detailně vysvětlí, proč se ve své prognóze mýlil. Často lze slyšet od ekonomů a analytiků, že něco (ne)nastalo, protože se trh chová neracionálně, protože například HDP je nepřesným součtem přesných čísel, nebo že "za to" může Londýn (obvyklé vysvětlení, proč se například koruna zničehonic pohnula; mimochodem, v Londýně zase říkají, že "za to" může Praha). Nejhorší je, že to nemusí být výmluva, ale pravda.
K takovému "kecacímu" oboru, kde se špatně měří výkonnost, proto logicky přilne více špatných expertů, kteří jsou nezřídka považováni za úspěšně. Stačí být přesvědčivý "kecátor".
Experimenty psychologů dokonce ukazují, že stačí mít nálepku "expert", abych byl brán vážně, ačkoli jsou mé výsledky objektivně špatné. V našich mozcích se totiž při pohledu na "experta" automaticky sepne "ten musí mít pravdu", nezkoumáme kriticky, zda má "expert" pravdu.
Tento faktor musíme řešit všichni u všech expertů. Musíme být kritičtí, používat selský rozum i v situacích, kdy bychom se normálně spokojili s převzetím názoru experta.
Krize neútočí rychle
Dalším důvodem omylů ekonomů je to, že se svět nevyvíjí lineárně, ale skokově. Krize přicházejí pomaleji, než bychom čekali, ale jejich průběh je naopak rychlejší, než bychom se nadáli.
Zkusme si vzít například eurozónu. V době jejího vzniku (1999) mnoho ekonomů tvrdilo, že jde o umělý projekt, který bude směřovat ke krizi. Trvalo ovšem 10 let, než se jejich prognózy začaly měnit ve skutečnost.
Mnoho z těchto ekonomů je zapomenuto či bylo odsunuto do kategorie stálých kverulantů či "medvědů", které není potřeba brát vážně. Deset let poslouchat o tom, že něco skončí špatně, když se přitom nic špatného neděje, nevydrží sledovat většina z nás. Kolik let jste museli čekat, abyste uvěřili eurooptimistům, že EMU opravdu je skvělý projekt? Tři roky? Čtyři? Sedm?
Nikdo není zodpovědný za nic
Třetí důvod je spojen s rozptýlenou odpovědností. Malá odbočka do historie - v roce 1964 byla ubodána Kitty Genoveseová. Vraždě přihlíželo 38 svědků, ale ani jeden z nich nezavolal policii ani jí nepomohl.
Jak je to možné? Psychologové přišli na to, že když jsou lidé ve skupině, je odpovědnost rozptýlená. Každý má pocit, že pokud by bylo něco špatně, tak by přece ti ostatní něco udělali. A protože ti druzí nic nedělají, tak se asi nic špatně neděje. I když se mi zdá, že se ekonomiky vyvíjejí špatným směrem, ostatní mlčí. Pokud to ostatní nevidí, vidím to jen já, no a to asi mám v analýze něco špatně a žádná krize nehrozí. A ostatní přemýšlejí podobně.
Aktuality
