O popularitě populismu a trhlině v jeho verzi reality
Poslední dny nabídly spoustu zajímavých momentů, které se tak či onak týkaly populismu a populistů, a to v té nejryzejší podobě. Ve Spojených státech došlo de facto k útoku na Kapitol, v Praze na Staroměstském náměstí se vesele demonstrovalo proti vládním opatřením a jistě bychom toho našli více. Emoce pracují, což se populistům musí líbit. V jejich narativech jsou ale celkem podstatné mezery.
Za stále zjitřenějšími emocemi lidí lze nepochybně hledat (také) populismus. Ten je v Evropě podle dat think tanku Timbro dlouhodobě na vzestupu. Ještě na začátku 90. let dostaly populistické strany zhruba 10 % hlasů, před dvěma lety to již bylo přes 22 % (průměr z 33 evropských zemí). Pokud se podíváme na všechny voliče, populistické strany dostaly dokonce téměř 27 % hlasů (rozdíl je dán tím, že se populistům více daří v lidnatějších zemích).
Data ukazují, že dlouhodobě a v posledních letech rychle narůstá obliba (vlastně spíše úspěšnost) pravicového populismu. Ve srovnání s tím levicovým dostává téměř dvojnásobek hlasů. Levicovým populistům se daří spíše na jihu Evropy, mediánová podpora za celou Evropu je jen na úrovni 1,3 %.
Vlády přitom na populisty zhusta spoléhají. Na 11 z 33 vlád se účastní přímo, pro další 4 poskytují parlamentní podporu. To je celkově 45 % sledovaných evropských vlád.
Zajímavý je pohled na politickou scénu skrze ideologie. Ten totiž zbourá některé oblíbené narativy. Podpora populistů je zhruba na úrovni podpory sociální demokracie (průměr přes 20 %). Populisté dosahují dvojnásobné podpory voličů ve srovnání s liberálními stranami. Narativ populistů, že liberální strany válcují Evropu, je tedy nesmyslný.
Obdobný narativ zaznívá od konzervativců. Nicméně ti dosáhli celkově na čtvrtinu hlasů, zatímco liberální strany pouze na desetinu. Vykonstruované a nepravdivé narativy jsou ovšem jednou z oblíbených zbraní populistů, protože příběhy nesou emoce, takže by nás na nesouladu dat s jejich tvrzeními nemělo nic překvapovat.
