Sdílenou ekonomikou do třetího světa

Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb. Byl to populární slogan již za Marxe, odkud ho většina z nás zná nejlépe. Atraktivní představa je to i dnes. Vždyť komu by se nechtělo pracovat i dostávat plat podle vlastního uvážení?

Jak to dopadlo s Marxovou verzí, máme ještě v živé paměti (ačkoli to vůči Marxovi osobně není spravedlivé, protože s tím celým humbukem reálného socialismu měl pramálo společného). Dnes je nositelem téhle papírově noblesní myšlenky to, čemu jsme si uvykli říkat sdílená ekonomika.

"Přihlas se. Vyřiď si papíry. Začni hned vydělávat," láká mě v e-mailu Lyft, taxislužba přes smartphone číslo dvě (vyznavači termínu spolujízda odpustí, jakkoli oddaně za něj bojují). Jedničkou v oboru je Uber, pochopitelně. "Buď svým vlastním šéfem," píše zase on. Mezitím mě Airbnb informuje, "co pro mě znamená diskriminace", nejspíše proto, že to jeho šéf Brian Chesky ví lépe než já. Jeho konkurent Home Exchange zase nabízí 10% slevu na výlet do Mariboru, což by jistě přišlo vhod někomu, kdo by na takový výlet pomýšlel.

Všeobecná spokojenost?

Na první pohled je to úplná paráda. Taxík (korektněji odvoz) levnější o 30-50 % a ubytování za necelou polovinu ceny hotelové. No, není to prima? A z druhé strany je to zrovna tak – kdo nechce, služby neposkytuje. Jako kdyby sdílená ekonomika najednou nejenže splnila kritéria socialistického sloganu z úvodního odstavce, nýbrž zároveň i naplnila (neo)liberální vzorec, podle kterého čím více ekonomické aktivity vychází od každého jednotlivce, tím lépe.

Naneštěstí to není vše. Především, mluvit o způsobu, jímž dnes fungují Uber a Airbnb, jako o součástech, či dokonce hlavních součástech sdílené ekonomiky, to nedává smysl. Ledaže byste to mysleli tak, že bývalý šéf Uberu Travis Kalanick, Brian Chesky a spol. s vámi sdílejí vaši výplatu.

Původní nápad, že když někdo jede někam autem nebo bydlí ve zbytečně velkém bytě, může někomu za mírnou úplatu poskytnout volné sedadlo, respektive pokoj, je samozřejmě krásný a chytrý. Lépe se využívají zdroje, je to ekonomicky i ekologicky šetrné skoro ke všem aktérům (poskytovatelům služeb a jejich klientům), a to aniž by se nutně museli zničit profesionálové v oboru (hoteliéři a taxikáři), o nevinných kolemjdoucích nemluvě.

Stalo se však, a nikoli náhodným samospádem, nýbrž ze strany řečených firem záměrně, že jejich byznys potlačil komunitní charakter, jímž se původně holedbal, a získal charakter korporátní, a to se všemi spornými charakteristikami, které k tomu patří.

Dynamická cenotvorba

Odložme lupu, která v souladu s duchem doby velí rozhořčovat se nad tím, že se bývalému šéfovi Uberu líbí holky, a nad tím, že občas nějaký hostitel v Airbnb nechce ve svém domě Mexičany, protože v něm chce ještě sám bydlet. Výsledek činnosti obou firem spočívá prakticky v tom, že dokázaly obejít regulaci a poskytovat služby v méně spolehlivém standardu, ačkoli často levněji, než bylo zvykem před jejich příchodem (stran Uberu je řeč o formátu známém v Česku jako UberPOP, tedy o levnější variantě služeb; limuzínový servis nikomu extra vrásky nedělá).

Vezměme Uber a jeho dynamickou cenotvorbu. Ta zaručuje, že když odvoz nepotřebujete, je levný, zatímco když jej potřebujete, stojí majlant. "Bude trvat ještě dlouho, než si na to lidé zvyknou," prorokoval před pár lety správně Kalanick. "Lidé jsou vychováni 70 lety pevných cen taxislužby."

Inu, měl pravdu, a aby také ne. Když někam večer jedete, může se vám snadno stát, že chcete vědět, za kolik pojedete zpátky. Máte však smůlu, protože pokud se náhodou vedle místa vaší schůzky hrál důležitý fotbal nebo se spustí liják, bude váš "taxík" stát klidně dvojnásobek. Kalanick a spol. si myslí, že je to bezvadně "disruptivní", já bych našel mnoho jiných adjektiv, které však lze používat až po desáté večer.

Nájmy vesele stoupají

S Airbnb je to ještě horší. Zatímco v případě služeb Uberu se můžete rozhodnout, že se s takovými lidmi nebudete bavit, a budete jezdit jinak, bydlet musíte. A pokud jste náhodou doma ve městě s rozvinutým turistickým ruchem a nebydlíte ve vlastním, jste v tom až po uši. Vezměme jen v potaz, že ceny pražských nájmů stoupají v posledních letech průměrně o 10-20 % ročně. K tomu přičtěme fakt, že zhruba polovina bytů je investičních a že čtyři pětiny z nich jsou k dispozici pro krátkodobé pronájmy. Jen Airbnb nabízí v širším pražském centru na 3 000 celých bytů. Není pak divu, že dvoupokojový byt v Libni stojí půlku průměrného měsíčního platu. Však také třeba Berlín, jenž trpí stejně jako Praha, již krátkodobý on-line pronájem celých bytů zakázal.

Lze předpokládat, že někteří pronajímatelé takových investičních bytů nalezli v Airbnb zlatý důl, zatímco jiní si tím dokáží trochu přilepšit (mezi nimi bude nejspíše většina těch, kteří pronajímají jen pokoje v bytech, jež sami obývají). Mnoho lidí se ubytuje levněji, než jak by to svedli v hotelu, pročež hoteliéři zčásti nadávají, zčásti sami inzerují na Airbnb a zčásti krachují. A s určitostí víme, že Brian Chesky je za vodou (alespoň 3,8 miliardy dolarů, jak plyne z jeho podílu v Airbnb podle poslední valuace, tak působí). Vtip je v tom, že na tu pěknou sumičku se panu Cheskému de facto složili ti, kteří platí absurdně vysoké nájmy ve městech, která skoupili investoři.

Z uvedeného plyne, že Airbnb, Uber a podobné firmy přinesly leccos pozitivního i negativního. Ale to je jen začátek. Zaprvé, řidič u Uberu i hostitel u Airbnb si z logiky věci vydělá za jednotku práce méně, než by si vydělal jako taxikář nebo hoteliér. To je přesně opačný postup, než jakým si pokrok zvykl na západě jít od doby před zhruba sto lety, kdy Henry Ford přišel na to, že je výhodnější platit zaměstnancům pořádně, aby si mohli dovolit jeho Model T. A to nemluvíme o vedlejších účincích, jako je třeba postupné snižování kvalifikace pracovní síly obecně.

A investoři čekají

Uber, Airbnb a další byznysy na lidech, kteří dotyčnou práci odvádějí, šetří. Mohou si to dovolit, protože přece nikdo z jejich řidičů ani hostitelů není jejich zaměstnanec, nýbrž nezávislý podnikatel na jejich platformě.

A to není vše. Investoři do sdílené ekonomiky nesahají hluboko do kapes, protože by byli uneseni ideou sdílení čehokoli, nýbrž proto, aby vydělali. Obvyklá doba návratnosti takových investic se pohybuje okolo sedmi let. Můžeme se tedy nadít toho, že se v následujících několika letech startupy rozdělí na tři skupiny – jedny skončí, ať již bankrotem, nebo v čelistech silnějších konkurentů, druhé si prodlouží životnost tím, že se stanou Ponziho schématy, v Česku známými jako hry na letadlo, a třetí se stanou monopolisty a pěkně všem kleknou na krk (řidičům, hostitelům i jejich klientům).

Kdo co s kým tedy přesně co sdílí? Snad jedině cestu do chudobince, jako ve třetím světě. Každý podle svých možností… A dále to již známe.