Pavel Hnát (VŠE): Evropa potřebuje další otřes. Bez něj se politici ani voliči neprobudí z letargie
Evropa si musí přestat hrát na to, že solidarita znamená potlačení vzájemného soupeření. Jen tak se podaří odstranit vnitřní nerovnováhy, před nimiž například minulý týden varovala Evropská komise, říká proděkan Fakulty mezinárodních vztahů VŠE Pavel Hnát. Nejsou to přitom nerovnováhy, co nyní v Evropě zadělává na velký a snad veskrze ozdravný otřes, dodává Hnát, kterému v létě vyjde kniha Politická ekonomie globálních nerovnováh.
V evropské osmadvacítce vykazuje polovina zemí nějaký druh nerovnováh, oznámila Evropská komise minulý týden. Je to problém pro ekonomické oživení EU?
Nerovnováhy jsou tu dlouhodobě a Evropa s nimi zatím dokázala žít. Nyní má akorát kvůli krizi nové procedury, které ony nerovnováhy více zviditelňují a dělají z nich i politické téma. Tím ale nechci říci, že nerovnováhy nejsou problém. Nerovnovážnost nejen mezi severem a jihem nebo východem a západem, ale už i mezi jednotlivými sociálně-ekonomickými modely, začíná být něčím, co ohrožuje ne snad samotnou existenci, ale určitě fungování měnové unie a další hospodářské slaďování Evropy. Konkrétně je potřeba zmínit špatnou alokaci úspor a investic, špatnou politiku konkurenceschopnosti, příliš rychlý růst mezd, cen a podobně. Nerovnováhy jsou tedy určitě průvodním jevem současné dluhové krize, ale neřekl bych, že jsou nyní tím nejpalčivějším, co Evropa musí řešit.
Komise má největší výhrady k nerovnováhám, které vykazují Itálie, Chorvatsko a Slovinsko. Napomenula ale i Británii, Francii a Německo. Kde je tedy největší problém?
Problém vidím na straně nabídky, nikoli poptávky. Chápu, že problém Německa je problém celoevropský, možná i celosvětový, protože jeho přebytek na běžném účtu je opravdu vysoký. Ale řešení německého přebytku je na straně poptávky. Proto je pro mě daleko větším problémem než Německo zmíněná Francie, kde se neprovádějí strukturální reformy, ačkoli se o nich léta mluví. Daleko větší problém je pro mě Itálie, kde je zadlužení nejen veřejného sektoru, který se často zmiňuje, ale i soukromého sektoru vskutku enormní. A daleko větší problém je podle mě Chorvatsko, které ztrácí obchodní partnery a konkurenceschopnost. Opakuji, řešení nerovnováh je na straně nabídky, což znamená, že je prostě potřeba v Evropě zmenšit míru regulace, zvýšit zde vzájemnou konkurenci a nehrát si na to, že solidarita znamená, že potlačíme vzájemné soupeření.
Jak pravděpodobné podle vás je, že Francie, Itálie a další problematické země skutečně začnou jednat a problém se začne řešit?
Mezinárodní ekonomika je zajímavá v tom, že má své samoléčivé mechanismy. Když začala krize, nerovnováhy na jihu měnové unie – tedy ty na běžném účtu – se jakoby samy vyřešily. Ne úplně dobře, nebylo to tím, že by tyto země více exportovaly, ale začaly méně dovážet. V současné době nerovnováha, která roste, je ta německá, na jihu Evropy se věci začínají srovnávat. Bohužel se ne vše srovná samo. To platí zejména v případech, kdy se jde do fundamentů, do oblastí, kde vlády nejvíce zasahují. Vlády rády mluví o podpoře exportu, ale je daleko více potřeba se věnovat zásahům na trhu práce. Tam to narovnání bude daleko bolestivější a složitější. To, že se vnější pozice srovná, si dokážu představit, ale k opravdu velké reformě pracovního trhu Francie, Španělska nebo Itálie v současnosti není vůle.
Jinými slovy, evropští politici podle vás navzdory krizové rétorice nadále selhávají?
Když vezmeme v úvahu, že je každý druhý mladý Španěl bez práce a nedělá to, co by dělat měl, aby se jeho země za padesát let měla dobře, tak nám vyjde, že máme zaděláno na velké problémy. Snaha snad je, ale u současné politické reprezentace nevidím akceschopnost vedoucí k tomu, aby se tyto věci řešily. Nevidím ji ani mezi voliči, bohužel. Voliči by totiž museli dát hlas stranám, které provedou nutné reformy. Z toho si dělám závěr, že nám stát tak dlouho namlouval a sliboval, že je schopen věci řešit, až jsme mu uvěřili. Opakovaně proto volíme lidi, kteří říkají, že mají řešení. Ale ono možná vůbec neexistuje, nebo neexistuje v rámci hospodářské politiky, kterou jsme v Evropě zvyklí dělat.
Znamená to, že si zaděláváme na další otřes? Potřebujeme ho, aby se něco začalo dít?
Musím přiznat, že na sílu otřesů opravdu věřím. Věřím, že je lidstvo schopné poučit se jen z hodně velké rány. Velké transformace obyčejně přicházejí po ekonomické, politické nebo vojenské ráně. Možná to pro nás v Evropě tentokrát bude vzestup Číny a dalších zemí. To, že budeme mít stále méně pracovních příležitostí, nás donutí se reformovat. Něco velkého se musí stát, abychom změnili své politiky. Nemyslím si však, že by k velkému otřesu vedly evropské nerovnováhy. Lidstvo se totiž přece jen poučilo – krize vznikla z finančních nerovnováh, takže jsme na ně mnohem citlivější a opatrnější. Takže by z této strany nemělo hrozit nic dramatického. Ona je ale možná horší ta pozvolná stagnace než hluboký propad.
