Rob Carnell (ING): ECB o uvolňování jen mluví, žádnou akci nechystá
Zatímco periferie tvrdě pracuje, jádro eurozóny založilo ruce a kibicuje. Za pět, deset let tak mohou například Španělsko nebo Irsko patřit k dynamickým trhům. Současní premianti se naopak mohou za pár let řadit mezi evropské brzdy, varuje ekonom z londýnské ING Rob Carnell. I proto podle něj nelze v Evropě vyloučit opakování japonské ztracené dekády.
Část trhu predikuje, že třeba kvůli Ukrajině a blížícím se volbám v několika významných zemích bude druhý kvartál ještě bouřlivější než ten první. Jak to vidíte vy jako makroekonom?
Podle mě to do značné míry bude záviset na počasí. V prvním čtvrtletí řada míst po světě doplatila na vrtochy počasí. Příkladem jsou Německo a Spojené státy. Když se ale nyní podívám zde v Londýně z okna, je celkem pěkně. To snad lidi naláká ven, povzbudí to jejich aktivitu; začnou chodit do barů, nakupovat na léto, prostě utrácet. Věřím tedy, že se dočkáme slušného posílení. Tím nemám na mysli, že vše, co jsme poztráceli v prvním čtvrtletí, bude zachráněno. Zakonzervovaná poptávka z prvního kvartálu by se ale mohla v dalších měsících dostat do hry, což by se mělo přetavit ve slušná makrodata.
Čekáte dobrá čísla převážně od vyspělých trhů? Platí nadále, že se aktuálně vyplácejí spíše sázky na rozvinuté trhy, zatímco ty mladé budou pod tlakem?
Souhlasím, nůžky mezi rozvinutými a rozvíjejícími se trhy se rozevírají. Z pohledu mladých ekonomik je nyní prostředí o něco náročnější. Podle mě se ale v průběhu roku postupně podaří opět nastolit relativní klid. Do té doby budou muset rozvíjející se trhy překonat ještě mnoho překážek. Blíží se totiž chvíle, kdy sazby v rozvinutých zemích začnou růst, což stáhne kapitál z rozvíjejících se ekonomik. Napříště pro ně tedy bude zase o něco těžší robustně růst, pokud nemají své makro v pořádku. Pokud tedy nedojde k oslabení jejich měn, případně se samy nepokusí nalákat kapitál s pomocí vyšších sazeb, což by růst také utlumilo. Proto si myslím, že jsou na tom nyní lépe vyspělé trhy.
Zmínil jste, že sazby v rozvíjejícím se světě porostou. V této souvislosti se mluví převážně o americkém Fedu. Od Evropské centrální banky naopak část trhu čeká další uvolnění.
Bezesporu je nyní zásadní rozdíl v přístupu hlavních centrálních bank. Zatímco ta americká nastoupila cestu postupného utahování a něco podobného lze čekat i od té britské, ECB nadále hodně mluví o dalším uvolňování. Podle mě jde ale hlavně o rétoriku. Jde jim přitom hlavně o měnu. Pokud se jim podaří dále oslabit euro díky slovům o záporných sazbách z vkladů, díky tomu, že se Němci napohled stále méně brání kvantitativnímu uvolňování, nebudou muset udělat vlastně nic. To, že se eurozóna dostala do růstového teritoria a navzdory všem spekulacím nespadla do deflace, znamená, že se dalšího uvolňování ze strany ECB nedočkáme. Na druhou stranu bude trvat ještě dlouho, než bude následovat Fed a Bank of England, tedy než přistoupí k utahování politiky.
Technicky eurozóna do deflace nepadla, růst cen je nicméně podle posledních dat minimální, což oživilo vzpomínky na japonskou ztracenou dekádu. Hrozí něco podobného v Evropě?
Úplně bych to nevylučoval. Největší problém z hlediska vývoje v Evropě je to, že potřebná institucionální, strukturální reforma dosud proběhla jen v omezené míře. Tím Evropa vskutku připomíná Japonsko. Ke změnám přitom došlo zejména na periferii, v zemích, které měly hluboké problémy. Pokud se podíváme na vývoj relativní ceny práce, zjistíme, že jsou na tom Španělé a Irové už celkem dobře, pokud jde o relativní konkurenceschopnost. Dokážu si proto představit, že za pět, deset let to mohou být dynamické země Evropy. Naopak státy, které nyní ekonomicky rostou, jádro severní Evropy, které nyní káže ostatním, toho mnoho neudělaly. Možná tedy za pět, deset let nebudou působit tak přesvědčivě, zejména pokud se globální poptávka po high-tech zboží, které typicky vyrábějí Němci, poklesne. Třeba proto, že Čína poroste pomaleji.
Kdo tedy aktuálně je – nebo bude – oním pověstným kostlivcem ve skříni?
To je těžké říci. Neřekl bych, že je v Evropě nyní země, která by v tomto smyslu čněla nad ostatní. Nejžhavějšími kandidáty byly země z periferie eurozóny, ty ale udělaly kus práce. Řecku se před pár dny povedlo zajistit financování od Troiky, takže přinejmenším v krátkodobém horizontu má klid. Dokonce si možná brzy řekne o peníze na trhu. Italskou politiku je pak tradičně těžké číst. Pokud se novému premiérovi Renzimu nabude dařit, mohou se vrátit obavy o některé země na periferii. Opravdu těžko říci.
