Ukrajinská lekce: Evropská bezpečnost přestala být tématem intelektuálů

Strašák ante portas: Nedoceněná hrozba, která se zhmotňuje

Zaprvé, myslím si, že v Evropské unii chyběl jednotný názor na to, jak vlastně s Ukrajinou jednat. To se prostě muselo projevit. Zadruhé si myslím, že nebyla úplně doceněna hospodářská situace Ukrajiny a její ekonomické svazky s Ruskem. Exprezident Janukovyč si pak podle mě uvědomil, že podepsání, respektive plnění Asociační dohody s Evropskou unií – která má, mimochodem, 1 800 stránek – přinese to, že bude najednou velká část občanů Ukrajiny silně nespokojena, protože se začnou provádět poměrně tvrdé hospodářské reformy. A na to Ukrajinci prostě nebyli připraveni.

Nyní změnu pohání šoková terapie, do které je přimícháno to, že se Ukrajina fakticky rozpadá. To znamená, že vzniká velmi složitá situace, kdy máme na jednom místě etnické spory a nespokojenost s hospodářskou situací. Jde o výbušný koktejl a obrovskou komplikaci pro evropskou bezpečnost.

Řešení ukrajinské krize: Stavme (neutrální) mosty, nepalme je

Nedávno jsem napsal dva články, které vyvolaly poměrně velký ohlas. Odvolával jsem se na názory Henryho Kissingera a Zbigniewa Brzezinského, kteří vyšli z teze o finlandizaci Ukrajiny. Mám na mysli neutralitu země, která by zajistila dobré vztahy s Evropou i s Ruskem zároveň, a nečlenství v Severoatlantické alianci. Ukrajina by prostě mohla být jakýmsi mostem mezi Západem a Východem. Samozřejmě, co se týče podobných mostů, například Československo má s s něčím podobným poměrně špatné zkušenosti.

Brzezinski s Kissingerem to nastolili jako téma k diskuzi. Mě třeba překvapilo, že se toho ujala rakouská vláda, která na základě vlastních zkušeností s neutralitou vyplývající ze smlouvy z roku 1955 řekla, že to je cesta. Samozřejmě, že by onu neutralitu museli garantovat klíčoví hráči, tedy Rusko, Spojené státy a Evropská unie. Nevím, zda v současné situaci, která svou dynamikou připomíná občanskou válku, něco takového půjde. Nicméně je to určitý koncept a podle mě by bylo dobré se nad ním zamyslet.

Evropská bezpečnost: Málo muziky za hodně peněz

Evropská unie je globální mocnost bez státu. Rozhoduje se velmi těžkopádně a o to těžší pro ni je vybojovat si místo na slunci v konkurenci ostatních globálních aktérů. Nejde jen o Čínu a Spojené státy, může to být i Indie, stále se musí počítat s Ruskem, je zde rostoucí potenciál Brazílie, Indonésie a tak dále. Nechci zjednodušovat, ale myslím si, že je právě proto tolik důležitá otázka federalizace Evropy, tedy to, aby EU měla silnou jednotnou měnu, silnou společnou zahraničně-bezpečnostní politiku a jednu armádu.

V EU se ročně souhrnně vydává na zbrojení 200 miliard eur. To je více než vojenské rozpočty Číny a Ruska dohromady. Jde tedy o efektivnost vydávání těchto peněz. Jde například o to, kolik máme druhů stíhacích letounů, kolik máme druhů tanků a o jejich kompatibilitu. Rozjel se projekt sdílení kapacit a schopností, ale zatím se státům moc nechce opouštět své národní přístupy. V tom všem Evropa ztrácí, zde se tvoří problémy.

Vojna a mír v Evropě: Nepřipravujme se na minulé války, ale na ty budoucí

Co se týče kybernetického prostoru, myslím si, že jde o jakýsi pátý prostor; vedle vody, země, vzduchu, vesmíru. Z toho je potřeba vycházet i při vytváření bezpečnostní strategie, vojáci s tím musejí počítat. A já nejsem přesvědčen, že je konkrétně Evropa na něco podobného dobře připravena. Existuje francouzská analýza, která říká, že zaostáváme ve vnímání této hrozby za Amerikou o celou generaci.

Když se podíváme na český příklad, dlouho jsme ani nevěděli, kdo to u nás má řešit. Dlouho to byl privátní subjekt, nakonec to skončilo u Národního bezpečnostního úřadu, což je podle mě dobře. Ve strategickém myšlení, což se týká i ozbrojených sil, je potřeba nepřipravovat se na války minulé, ale na ty budoucí. A války v kyberprostoru jsou evidentní, jasné, v kyberprostoru už probíhá regulérní válka.