Uprchlíci: Ničivá tsunami, nebo čerstvá krev pro Evropu?
Běženci, kteří v poslední době ve velkých počtech přicházejí do Evropy, by měli být pro její ekonomiku přínosem. Mohli by totiž zaplnit místa, která Evropané odmítají, a řešit nedostatek expertů v některých oborech. Vstup nově příchozích na pracovní trh si ale vyžádá čas, švédská zkušenost například hovoří až o sedmi letech. Podrobnosti v pořadu Alter Eko na Rádiu ZET probírali Lubor Lacina z Mendelova evropského centra a Miroslav Radiměřský z brněnské Mendelovy univerzity. Jejich pohled doplňujeme o názory předních českých ekonomů, kteří se nad migrací zamýšlejí v širším kontextu.
Lubor Lacina: Existují studie, které by napověděly, zda se migrace může vyplatit?
Miroslav Radiměřský: Ekonomie migrace je dobře zmapovaný terén. Je ale potřeba podotknout, že ekonomové většinou řeší migraci ekonomickou, která je v současnosti víceméně na černé listině. Samotná migrace uprchlíků, kteří hledají mezinárodní ochranu, už tak probádaná není. Drtivá většina studií se shoduje na pozitivních dopadech migrace, pojednává ale o migraci ekonomické, tedy o lidech, kteří jsou ochotni a připraveni se hned začlenit do pracovního trhu; přicházejí právě za tím účelem. Je otázka, nakolik se mohou začlenit uprchlíci, kteří primárně nejdou za ekonomickým blahobytem, ale utíkají před problémy ve své domovině.
Lubor Lacina: Co by přijímající zemi a její ekonomice mělo pomoci?
Miroslav Radiměřský: Můžeme využít zkušenost, kterou máme s vietnamskou menšinou. Jde primárně o to, že uprchlíci bývají mnohem ochotnější pracovat, jsou ochotni přijmout i méně kvalifikované nebo méně kvalitní práce, a vyplní tak mezeru, již domácí pracovníci ignorují. Důležitější a výraznější efekt – a lze opět využít zkušenosti Česka po roce 2008 – je ten, že migranti v případě ztráty zaměstnání namísto toho, aby odešli ze země, raději nastartují vlastní byznys, začnou podnikat.
Lubor Lacina: Najdou nakonec současní uprchlíci místo na českém trhu práce?
Miroslav Radiměřský: Zaměstnavatelé tvrdí, že jsou schopni některé uprchlíky zaměstnat. Otázka je, kolik z těch 1 500, kteří k nám přijdou, bude lidí v produktivním věku. Zároveň se obtížně spekuluje o tom, jakou kvalifikaci budou mít. Když se ale podíváme na statistiky z trhu práce, například na množství volných míst a míst, která se nedaří obsadit, prostor tu jistě je. Ideální by bylo spolupracovat s firmami, které nejlépe vědí, co mohou nabídnout, případně co by stát mohl udělat, aby jim zjednodušil případné zaměstnání uprchlíků.
VOX ECONOMICUS
Helena Horská (Raiffeisenbank)
Současná migrační vlna je tvrdým oříškem nejen pro dotčené státy, ale i pro ekonomickou obec. Velice těžko se odhadují dopady takového stěhování národů. Zatímco státy, do nichž směřují migranti, si umí spočítat, kolik je každý příchozí bude ročně stát, jen složitě lze odhadnout, jaký užitek to přinese celé ekonomice. Bude záležet na ochotě dané společnosti imigranty "vzít mezi sebe", nabídnout jim práci a pomoci jim začlenit se. Minimálně stejně důležitá je schopnost a ochota imigranta zapojit se do společnosti, překonat jazykovou bariéru, najít si práci a respektovat pravidla dané země. Jedno se bez druhého neobejde. A to se namodelovat nedá. Srovnání s předchozími migračními vlnami pokulhává, neboť ta současná je jedinečná v mnohých ohledech. O jejím dlouhodobém dopadu na stárnoucí Evropu lze bohužel jen spekulovat.
V souvislosti s migrační vlnou mě ale napadá ještě jedna otázka, a sice otázka příjmové nerovnosti v globální měřítku. Zatímco prohlubování příjmové nerovnosti v rámci jednoho státu (takzvaně mezi svými) vnímá mnoho lidí s nelibostí, rozdíly mezi jednotlivými státy, národy či kulturami většině lidí nevadí. Migrační vlna se ale na vyspělé státy Evropy s vyšší úrovní blahobytu valí jako tsunami. Přerozdělení nebude probíhat jen přes úhradu nákladů na přesun, zajištění a péči o běžence, ale později i v podobě příjmů, které úspěšní imigranti budou posílat do domovských zemí. Není toto přerozdělení nutností, ze které nakonec vyjdou obě strany s kladným výsledkem?
Martin Kupka (ČSOB)
Kvantifikace dopadu očekávaného příchodu migrantů na český trh práce a obecně na českou ekonomiku je v této chvíli nemožná vzhledem k tomu, že neznáme věkový, profesní ani zdravotní profil příchozích, netušíme, kolik jejich rodinných příslušníků čeká doma na výzvu k následování, nemáme představu o tom, jak dlouho na našem území chtějí, budou moci či budou muset zůstat, ani o tom, jak se jejich počet může zvýšit v následujících letech.
Uprchlíci se postupně zařadí do jedné ze tří kategorií. Buď mezi ty ochotné a schopné přizpůsobit se evropskému způsobu života do té míry, že během relativně krátké doby přestanou být pro společnost ekonomickou zátěží, ale začnou ji – přeneseně i doslova - obohacovat. Dále na ty, kdo nebudou ochotni respektovat základní normy platné v naší společnosti; s těmi bychom se měli slušně, ale beze zbytečné prodlevy rozloučit. A konečně na ty, kdo by se rádi integrovali, nicméně ze zdravotních, věkových či intelektových důvodů se nedokáží postavit na vlastní nohy a humanitární ohledy nám nedovolí je vyhostit. Jen tato poslední kategorie uprchlíků může dlouhodoběji zatížit státní rozpočet, na druhé straně ovšem, vzhledem k relativně nízkému počtu příchozích, se nejedná o zátěž představující problém, který by stál za řeč.
Česká diskuze o možných dopadech příchodu migrantů je podle mého názoru zatížena dvojím nedorozuměním – porovnáváním se s Německem a předsudky vůči očekávaným příchozím. Politická i ekonomická výzva, které čelí naši západní sousedé, je řádově obtížnější než to, která čeká na ČR. Zatímco v Česku se předpokládaný počet imigrantů pohodlně vejde do 5 000, v Německu jich jen za letošní rok očekávají až 1,5 milionu. Co se týče předsudků, stejně jako by bylo naivní očekávat, že všichni imigranti budou světci, se není potřeba obávat toho, že každý druhý bude potenciální vrah, lupič nebo terorista.
