KONTEXT: Migrační krize pohledem ekonoma? Takhle (by) integrace fungovala!
Takzvaná velká evropská migrační krize nadále vzbuzuje emoce. Podstatná část populace se obává terorismu a islamizace společnosti, nezanedbatelná skupina je naopak s odvoláním na humanismus připravena s otevřenou nároční přivítat v podstatě kohokoli. Prostor mezi těmito dvěma vyhraněnými skupinami je téměř liduprázdný. Zaplnit se ho svým pohledem na přínosy a rizika migrace pokouší Jana Matesová, ekonomka s mnohaletou zkušeností ze Světové banky.
Pomoc s ručením omezením a ochrana hranic: Evropa všem pomoci nemůže
Vlna migrace, jíž jsme byli svědky v roce 2015, nevyplynula z válek na Středním a Blízkém východě. Byla předpovězena – a dokonce s neobyčejnou přesností – Myronem Weinerem, jedním ze zakladatelů moderní rozvojové ekonomie. Je popsaná v jeho knize z roku 1995, a to se všemi motivy, kterými nejsou války. Jsou důsledkem slabých vlád a špatné správy věcí veřejných v rozvojovém světě, kde si společnost nikdy neprošla procesem budování efektivní, nezkorumpované vlády.
Rodové a náboženské konflikty a spory mezi klany a národy jsou důsledkem toho, že vláda není schopná zajistit ani bezpečnost svých lidí, ani ochránit hranice. Na základě tohoto Weiner předpověděl, jak bude migrační vlna do vyspělých zemí vypadat: Jakmile lidé z rozvíjejících se zemí uvidí, že se lze dostat do vyspělých zemí – a že je to mnohem jednodušší cesta k ekonomickým příležitostem –, tak té příležitosti využijí. Jakmile se to podaří prvním, bude to inspirovat a pomáhat dalším, čímž tento trend bude pokračovat. Řada vyspělých zemí na jiných kontinentech se na to připravila, ne tak Evropa. A přitom věděla, že to nastane.
Mnozí přicházející lidé nejsou v bezprostředním ohrožení života. Těm, kteří jsou, pomáhat musíme. Většina přitom uteče do uprchlických táborů. Posun z nich pak již není útěkem před bezprostředním nebezpečím. I to je dobře zanalyzováno v datech z Weinerových publikací. Války a konflikty, ukazuje Weiner, jsou důsledkem špatných vlád v chudých zemích s velkou nerovností příležitostí, nikoliv obráceně. Dodávky zbraní z vyspělého světa jim pak bezesporu nahrávají. S konflikty tedy musíme počítat. V zemích ohrožených válkou ale nyní žije kolem miliardy lidí, Evropa je tedy všechny nemůže pojmout. A proto je potřeba chránit hranice.
Nevyužitý potenciál mladých Řeků vs. imigranti: Proč EU mrhá vlastními zdroji?
Z hlediska přínosu pro ekonomický rozvoj potřebuje Evropská unie integrovat obrovskou skupinu mladých, zejména na jihu Evropy, kteří nemají práci. Často jsou velice vzdělaní – prošli kvalitním evropským vzděláváním, i když vystudovali třeba kunsthistorii, nikoliv elektroinženýrství. Toto ostatně Mezinárodní měnový fond a Světová banka radí Evropě v posledních letech stále dokola – mladé, relativně kvalitně vzdělané Španěly, Italy, Řeky, Chorvaty a další nezaměstnané potřebujete integrovat na pracovní místa, která jsou třeba v Německu, které je nedokáže obsadit ze svých zdrojů. To všechno je jedna záležitost, integrace, která by byla jednoduchá. Je potřeba zmapovat bariéry, proč to zatím nejde (mnohé známe), a následně je odstranit.
Výše uvedené se týká integrace v rámci stejných hodnotových žebříčků. To, co víme o migraci napříč hodnotovými žebříčky a kulturami, nám připomíná, že úspěšná migrace s ekonomickým přínosem je ta, která zahrnuje úplnou společenskou integraci a integraci na trhu práce. A ta se v zásadě daří ve dvou případech. Jedním z nich je pracovní migrace na konkrétní pracovní místo, kdy má člověk z jiné země nebo kontinentu konkrétní kvalifikaci a schopnosti potřebné pro danou funkci. Takto Němci například strukturovali svůj program gastarbeiterů v 70. a 80. letech a fungoval celkem dobře. Na konkrétní místa je lepší si vybrat konkrétní pracovníky s konkrétní kvalifikací. Takoví mají povolení k pobytu vázané na to, že si drží danou práci, a mají tak motivaci vést sebe i své rodiny k tomu, aby si místo udrželi.
Druhý, relativně úspěšný formát integrace používalo Švédsko. Týkalo se to některých skupin přistěhovalců a šlo o integraci prostřednictvím dětí. V rámci tohoto programu fungoval jeden asistent na jedno přistěhovalecké dítě. Rodiny s malými dětmi přišly do Švédska, to je někam umístilo, zajistilo jim bydlení, no a zároveň každé dítě dostalo svého asistenta. Ten s ním byl od rána do večera, pomáhal mu ve škole, po škole, naučil ho hygienické a základní životní návyky, vysvětloval, proč švédské děti dělají tohle, zatímco nedělají něco jiného, proč a jak dělají věci švédští dospělí a tak dále. Podobně jako v prvním případě i toto zajistilo celkem úspěšnou integraci napříč hodnotovými a kulturními žebříčky. Opět ale šlo o řízenou migraci a omezenou skupinu lidí, s níž přijímající země pracovala.
