Mýty o podílových fondech, které se drží jak zažraná špína
S přibývajícími roky praxe dávám při investování stále více přednost podílovým fondům, a to kvůli časové a daňové efektivitě. Jistě, fondy nejsou dokonalé, často mám ale dojem, že jim lidé vysloveně křivdí. Jaké jsou nejrozšířenější mýty o fondech?
1. Vysoké vstupní a výstupní poplatky
Při investici do fondu se z investované částky standardně strhává vstupní poplatek. Jeho výše se zpravidla pohybuje podle typu fondu a objemu investice od půl procenta do pěti procent. Fondy zaměřené na krátkodobé investice mají nízké vstupní poplatky, fondy zaměřené na akcie a jiné dlouhodobé investice mívají často vstupní poplatek až oněch pět procent, což je opravdu hodně. Ovšem to se týká drobných investovaných částek. Při vyšším objemu investice vstupní poplatek zpravidla klesá. Výrazně nižší vstupní poplatek lze získat také u vybraných bank při nákupu on-line přes internetové bankovnictví nebo obdobně při investici realizované jinak on-line.
Výstupní poplatek si v současnosti účtuje jen hrstka fondů, zpravidla při výběru investovaných prostředků před určitým termínem. Bývají to především různé zajištěné fondy s pevným termínem splatnosti fondu nebo třeba fondy investující do zemědělské půdy. Ale klasické otevřené podílové fondy standardně výstupní poplatky nemají.
2. Fondy nepřekonávají index
Většina fondů skutečně výkonností zaostává za srovnávacím indexem. Ten nemá žádné poplatky za správu, takže každý fond, jehož portfolio se moc neliší od složení indexu, musí logicky za indexem zaostávat už kvůli nim. Proto někdo preferuje investice prostřednictvím burzovně obchodovaných fondů (ETF), které víceméně pasivně sledují index a mají nižší náklady na správu, zpravidla kolem půl procenta ročně.
Našli bychom ale také dost aktivně spravovaných fondů, které dlouhodobě překonávají svůj benchmark. Ukázkovým příkladem je dluhopisový fond Templeton Global Total Return. Ten za posledních deset let zhodnotil majetek podílníků o úctyhodných 176 procent, zatímco hodnota srovnávacího indexu Barclays Multiverse za stejné období stoupla jen o 67 procent. Podobně akciový fond Franklin European Growth vydělal za posledních deset let 158 procent, přitom hodnota srovnávacího indexu MSCI Europe Growth stoupla jen o 103 procenta.
3. Fondy nejsou flexibilní
Většina fondů má poměrně striktní zaměření, což z nich dělá málo flexibilní investiční produkty. Kupříkladu klasické akciové fondy musejí zpravidla držet 80 procent kapitálu v akciích. Co má pak správce takového fondu dělat v době, kdy ceny akcií padají? Může jen s povzdechem sledovat, jak hodnota majetku ve fondu klesá. Chce-li investor ochránit své investice, musí je z fondu zavčas vybrat. To je dost nepraktické a stírá se tím hlavní výhoda fondů, tedy že můžete klidně spát, zatímco o investice se stará někdo jiný.
Nicméně i v tomto směru se situace mění. Poslední dobou vznikají fondy s mnohem volnější investiční strategií, které mohou flexibilně reagovat na vývoj na trzích. Dobrým příkladem je fond WOOD & Company All Weather růstový. Jak název fondu napovídá, usiluje o kladné zhodnocení "za každého počasí". Může flexibilně investovat do akcií, dluhopisů i komodit, může dokonce i spekulovat na pokles.
4. Fondy jsou jen pro drobné investory
Fondy jsou vhodnou alternativou pro drobné investice. Prostřednictvím fondu lze i menší částku dostatečně diverzifikovat do různých akcií a podobně. Ale to neznamená, že jsou fondy určeny jen pro drobné investory.
Bohatší lidé dnes naopak stále častěji vyhledávají v rámci investování fondy, protože se o nic nemusejí starat a je to pro ně časově i daňově efektivnější forma investování, ať už se jedná o investice do nemovitostí, nebo do akcií či dluhopisů. Zejména po prodloužení časového testu na tři roky se daňové výhody fondů dostávají do popředí.
Kompletní článek najdete na serveru Finmag.cz.
