Jaká krize?!

Když je po bitvě, mají kaprálové pré a s gustem si před zrcadlem zkoušejí generálské výložky. Deset let od globální finanční krize uplynulo a dohromady se během nich nic hrozného nestalo, nepočítáme-li Řecko, razantní globální nárůst zadlužení a některé další drobnosti.

Morgan Housel argumentuje, že kdo čekal opak, smýšlel nemoudře. Uvádí analogický příklad z druhé světové války. "Hodiny poté, co byl Pearl Harbor v roce 1941 napaden, rozmístilo válečné námořnictvo v Sanfranciském zálivu miny. Na západním pobřeží byly vybudovány zákopy. Myšlenka na ještě větší a ničivější útok ze strany Japonska na americkou pevninu se nepojila s otázkou zda, nýbrž kdy," píše.

Fígl lidské mysli

Podle Housela je to typická (a chybná) reakce na nečekanou pohromu. Bere si na pomoc dílo zakladatele behaviorální ekonomie Daniela Kahnemana, podle kterého má člověk sklon očekávat opakování nečekaných pohrom z nedávné minulosti tím silněji, čím ničivější účinek řečená událost má.

Splasknutí internetové bubliny v roce 2000 nebo teroristické útoky z 11. září 2001 byly právě takovými momenty. Jde o ten typ události, jemuž se dnes již běžně říká černá labuť. Za to vděčíme Nassimu Talebovi, jenž je kápo přes statistiku a pravděpodobnost a jehož kniha Černá labuť vyšla příhodně v roce 2007, když globální finanční krize začínala vystrkovat první růžky.

Tady to Housel začíná trochu komplikovat. Tvrdí, že se lidé již naučili Kahnemanem popsanému tvrzení čelit analytickým rozumem. Máme i čerstvé důkazy – víme přece, že po 11. září byl klid, stejně jako po 7. prosinci 1941 Japonci již na americké území nezaútočili. Jinými slovy, dokážeme se chovat racionálně, a když už nějaká černá labuť přiletí, měli bychom umět se s ní vypořádat bez obavy, že za ní přiletí hejno černých pelikánů.

Pavlov a jeho psi

Jenže je tu háček, říká Housel. Přestálý intenzivní stres nebo velké emocionální vypětí dokáží podle něj zařídit, že na své dobré racionální vychování zapomeneme a jednáme zmateně. Zde si autor přivádí na pomoc nečekaného spojence, sovětského fyziologa I. P. Pavlova. Všichni víme, že tento naučil slintat psy na zazvonění, což mu zajistilo nesmrtelnost (mimo jiné v brutalisticky pojaté stanici pražského metra).

Již méně však víme o tom, co Pavlov zjistil v roce 1924, kdy Leningrad (to nešťastné město se tak začalo jmenovat hned pět dnů po Leninově smrti v lednu téhož roku) postihla povodeň. Vyplavila i Pavlovovy psy. Někteří uhynuli, zatímco ostatní museli přeplavat několik set metrů, aby se zachránili. Od té chvíle slintat na povel zvonku neuměli. "Hluboká a závažná ztráta rovnováhy nervové a psychické aktivity," popsal tento jev sovětský učenec. Podle Housela se totéž děje lidem, kteří prodělají nějakou mimořádnou pohromu.

Z toho plyne pesimistický závěr. Na černé labutě sice z definice nemůžeme být zcela připraveni, ale jsme schopni na ně racionálně (a tedy účelně) reagovat. To ovšem platí jen do doby, než se nějaký ten černý pták skutečně objeví, protože pak jsme stresováni, ztrácíme nervovou a duševní rovnováhu a chováme se jako mamlasové.

V tomto kontextu to samozřejmě znamená, že očekáváme další podobné průšvihy. Více teroristických útoků, japonských bombardérů a padlých investičních bank. Kdybychom tak byli všichni jako Morgan Housel, mohli bychom pak žít racionálnější, šťastnější život.

Labuť versus vlaštovka

Nebo je také možné, že se Housel mýlí. Japonci neprovedli útoky na pacifické pobřeží nikoli proto, že by Pearl Harbor spadl s nebe jako nějaká nepatřičnost a výstřelek dějin, jenž se nemůže opakovat. Maršál Jamamoto a další se domnívali, že další útok by byl zbytečný, protože dosáhli cíle již napoprvé. Další teroristické útoky na Spojené státy po 11. září nenastaly (či alespoň ne v prvních letech) mimo jiné i proto, že Američané zmnohonásobili obezřetnost stran letecké dopravy. Že tak učinili způsobem zhusta nepřijatelným a nešikovným, je pro tuto diskuzi jedno.

Stran krize je to ještě spornější. Podle Houselova receptu, podle kterého granát nepadá dvakrát do téže díry, si měli všichni oddechnout, když JPMorgan v březnu 2008 spolkla zbytky Bear Stearns. "Můžeme jít na kafe," měl si tehdy říci ministr financí Hank Paulson. "Proč bych měl očekávat, že Dick Fuld a jeho Lehman Brothers mají průšvih? Ten už přece měli v Bear Stearns!"

Pokud však po nepěkných událostech z let 2007 a 2008 nenásledovaly okamžitě další, je to do značné míry proto, že mocní tohoto světa dělali, co mohli, aby tomu předešli. Zda je "tištění peněz" na sekeru budoucnosti nejlepším řešením, se uvidí. Ale kdyby si Obamova administrativa (a její partneři, především Evropě) nebyla akutně vědoma možnosti ještě většího finančního cirkusu, oněch deset let od krize by mělo podstatně dramatičtější průběh.

Z toho by mohlo plynout, že záleží na tom, zda každou novou neblahou událost vnímáme jako ojedinělou černou labuť, již přivála víceméně náhodná shoda nepříznivých okolností. Také ji lze vnímat jako první vlaštovku průšvihu širšího. K tomu však obvykle máme v danou chvíli méně indicií než o deset let později, kdy můžeme v klidu pózovat s generálskými výložkami.