Prezident Joe: Biliony na ekologii a zdravotnictví. Dobře, a dál?
Dědictví Donalda Trumpa je patrné již nyní. Kampaň před prezidentskou volbou nedává voličům žádné vodítko k představě, jak bude její vítěz od ledna vládnout. O Joeu Bidenovi, jenž je aktuálně favoritem listopadového souboje, to platí dvojnásob.
Odpůrci Donalda Trumpa (a je jich požehnaně, mezi americkými voliči zhruba 60 %) si mnou ruce nad výsledky předvolebních průzkumů a nemohou se dočkat, až Donald sebere Melanii s Ivankou i Jaredem a vyvěsí ceduli "Trump Circus" na nějaký jiný dům než ten důležitý Bílý. Je to pochopitelné, protože Trump je prezidentem přinejmenším neortodoxním a budování konsenzu nemá v jeho modu operandi místo.
Ono mnutí rukou má ovšem dvě vady na kráse. V první řadě je předčasné, protože Trump ještě žádné volby neprohrál. Dosud podstoupil hlasování dvě, v obou případech byl za jasného outsidera a v obou zvítězil. Je ale pravda, že jeho současná pozice nevypadá dobře. V červnu, kdy se rozjíždí finále kampaně, schvalovalo jeho působení v úřadu méně než 40 % Američanů. Tak to v minulosti měli jen dva prezidenti, kteří se ucházeli o znovuzvolení – Jimmy Carter a George Bush starší. Jak víme, ani jeden neuspěl. Druhou vadou může být samotný Trumpův protikandidát.
Trump ztrácí
Trump navíc ztrácí nejen v tradičně "modrých" státech, jež obvykle přejí demokratům, nýbrž i v těch, které jsou tradičně na hraně a které před čtyřmi roky získal (v Pensylvánii, Ohiu, Michiganu a na Floridě). Co více, jeho vítězství není jisté ani v místech, jež jsou tradiční doménou republikánů, jako jsou Texas a Arizona.
To vše svědčí v jeho neprospěch, stejně jako fakt, že to nejhorší stran koronavirové pandemie Američany podle všeho ještě čeká. Na druhou stranu právě výjimečnost situace může stávajícímu prezidentovi i nahrávat. Zaprvé, pokud se mu podaří věrohodně změnit vystupování ohledně nákazy (jako se o to pokusil v druhé polovině července), může mnoho skeptiků získat zpět.
Zadruhé, protipandemická opatření mu mohou coby šéfovi exekutivy dát do ruky moc manipulovat hlasováním do větší míry, než jakou by mu dopřála situace normálnější. Netřeba přitom pochybovat o tom, že Trump se nebude nefér prostředků štítit. Například zákaz poštovního hlasování či přísné kontroly u volebních uren (odrazující barevné voliče, o nichž lze předpokládat, že budou hlasovat častěji proti němu) již sám nahlas zmiňoval.
Nejstarší boss
Pokud se však stane, co v polovině letních prázdnin vypadá pravděpodobně, tedy že Trump prohraje (a bude ochoten porážku uznat, což také není docela jisté), bude se 20. ledna do Pennsylvania Avenue 1600 stěhovat Joe Biden. Tou dobou mu bude 78 let, a byl by tak suverénně nejstarším prezidentem. To samo o sobě nemusí být důležité, zajímavé to je ale ze dvou vzájemně souvisejících důvodů.
Zaprvé, Biden dosud odmítá prozradit, zda by případně usiloval o znovuzvolení. Pokud ano, činil by tak ve věku, kdy je většina Američanů již spolehlivě na pravdě boží. Proto bude ostřeji než jindy sledovaná osoba, již si vybere jako viceprezidentského kandidáta. A tady začíná problém – aby upokojil ultralevé křídlo Demokratické strany, slíbil Biden během primárek, že si vybere ženu. Na čele žebříčku favoritek je dlouhodobě kalifornská senátorka Kamala Harrisová. Někdejší státní návladní (z tohoto kusu kariéry si odnesla pověst tvrdé autoritářky s nadáním k politikaření) však může být ošidnou volbou.
Viceprezidentský hlavolam
Aby Biden zvítězil ve sporných státech (zmiňovaný Michigan, Pensylvánie či Ohio), bude potřebovat každý "bílý" hlas, který se mu podaří od Trumpových voličů z roku 2016 přetáhnout. Zda k tomu v současné Americe vede cesta přes barevnou viceprezidentku, je otázka nad jiné delikátní.
Zároveň bude ovšem Biden potřeboval neztrácet hlasy tvrdé levice, tedy zhruba těch lidí, z jejichž řad se rekrutuje většina demonstrantů za "černé životy, na kterých záleží", od Portlandu po Miami. Minulost Harrisové se přitom nezamlouvá těm, kteří vnímají pořádek jako sprosté slovo. Lze předpokládat, že poté, co si tento výraz přisvojil prezident Trump jako omluvu pro všemožnou eskalaci pouličních konfliktů, takových lidí přibylo.
Pokud by se však Biden rozhodl pro jinou kandidátku, pekelně by namíchl barevné voliče, pokud by nebyla také barevná, když už byla Harrisová tak dlouho na forhontě. Zbývá tedy poměrně úzký okruh kvalifikovaných černošek. Ty existují (na prominentním místě mezi nimi je například Obamova národní bezpečnostní poradkyně Susan Riceová), ale je zjevné, že si Biden hodně zúžil manévrovací prostor, případně riskuje ochlazení vztahů s černými Američany, tedy s početnou a vlivnou skupinou voličů.
Namísto strýčka žralok
Druhý důvod, pro který je Bidenův věk zajímavý, je nabíledni. Očekávaný kandidát demokratů strávil v politice posledních pět desetiletí, a lze proto zkoumat tuto bohatou minulost ve snaze vyčíst v ní náznaky odpovědí na otázku, jak by mohl jednat v desetiletí patrně posledním.
Co ono půlstoletí prozrazuje? Ve srovnání s Trumpem působí Biden jako hodný strýček, ale je to jen klamné zdání - vedle Trumpa totiž vypadá jako hodný strýček i kříženec Terminátora a psa baskervillského. Bez Trumpa v zorném poli Biden hned vypadá jako politik s dostatkem ambicióznosti, tvrdosti i sebevědomí, jaký byste běžně od prominenta nejvyšších pater moci očekávali.
V roce 1972 se ještě "cítil více jako republikán" a ve volební registraci za tuto stranu mu zabránila jen antipatie vůči tehdejšímu prezidentovi Richardu Nixonovi (ještě v době před aférou Watergate). Nakonec šel do senátních voleb v maličkém státu Delaware coby demokrat proti třiašedesátiletému republikánovi Jamesi Calebu Boggsovi. Když došlo na vzájemné setkání, Biden okázale děkoval Boggsovi za jeho úspěchy v boji proti Stalinovi. Dal tak najevo, že Boggs je muž minulosti, aniž by byl neuctivý, případně "negativní", jak praví politická hantýrka.
Sám sebe pasoval do role nositele "změny". Od té doby přináší změnu pořád, šestatřicet let v Senátu, osm let coby viceprezident a poslední čtyři roky jako jedno z demokratických želízek v ohni boje o Bílý dům. Je to svého druhu obdivuhodné, uvážíme-li, že podstata oné změny - progresivnější zdanění, socialističtější zdravotnictví, odchod z dlouhodobých zahraničních válečných angažmá - je plus minus stejná dnes jako na počátku.
Kupředu, levá!
V roce 1974 řekl, že se považuje za liberála stran lidských práv, ale konzervativce stran potratů. Později byl velmi vlažný k myšlence homosexuálních manželství. Byl proti myšlence svážet černošské děti autobusy do lepších škol v bělošských čtvrtích. To vše by dnes znamenalo diskvalifikaci nejen v Demokratické straně, ale patrně i u republikánů (považujeme-li Trumpa za bizarní událost vymykající se všem pravidlům).
Politicky přežít mu pomohlo několik věcí. Jednou z nich je umění včas vycouvat z problému, dokud to jde; druhou, s tím související, schopnost být "mužem z lidu". "Biden není akademik ani velký teoretický myslitel, ale skvěle to umí s lidmi. Pochází z dlouhé řady lidí, kteří museli umět něco prodat, a tahle úžasná irská schopnost mu zůstala," napsal o něm Howard Fineman z Newsweeku.
Z toho plyne i pozice, v níž Biden stojí před listopadovými volbami. Rozumný, zkušený člověk, dalek veškerého extremismu; slovy týdeníku The Economist "uklidňující osobnost do neklidných časů". Jenže aby odolal v primárkách tlaku Bernieho Sanderse z radikálně levicových pozic, musel se někdejší centrista Biden posunout doleva daleko výrazněji, než bývalo v podobných situacích zvykem. Výsledkem je, že v rámci Demokratické strany je stále centristou (rozumějme, že se hlásí k příčetnějšímu proudu ultralevice), ale do souboje s Trumpem jde s programem, který by mezi Košickým vládním programem a Dubnovými tezemi nijak zvlášť nevyčuhoval.
Pojištění a zelená
Vezměme jen dva základní body programu někdejší Obamovy administrativy, zdravotnictví a ekologii. Obama prosadil takřka povinné zdravotní pojištění, podepsal Pařížskou dohodu o omezování emisí. Trump dohodu opustil (ačkoli některé americké státy ji dodržují z vlastního rozhodnutí) a udělal, co mohl, aby Obamův zákon o zdravotním pojištění vykastroval. Mezitím se demokratický mainstream zabydlel tam, kde bývali extremisté – vyžaduje Medicare for All, tedy zajištění zdravotní péče pro všechny lidi bez rozdílu, a prosazuje Green New Deal, tedy ekologickou regulaci toho, co dříve bývala ekonomika, až do chvíle, kdy z ní zbude jen vysazování stromů.
Biden naproti tomu sice je pro "uhlíkovou daň" a na zelenou politiku slíbil vynaložit dva biliony dolarů, ale cíl dosáhnout uhlíkově neutrální ekonomiky klade až do roku 2050 (nikoli 2030, jak požaduje GND); Medicare for All přijímá jen zdrženlivě, namísto toho prosazuje nabídnout lidem možnost pojistit se ve státním systému. To by ještě za Obamovy administrativy bylo považováno za tuze radikální, dnešním demokratům však ani to nestačí. Ti "progresivnější" z nich jsou s Bidenovým plánem natolik nespokojeni, že mu hrozí, že nepřijdou k volbám (snad aby pomohli Trumpovi, bůhvíproč).
Jiné věci si povšiml deník Financial Times. Biden se pečlivě vyhýbá hovoru o fosilních palivech a jejich těžbě. Pohled na mapu jasně říká, proč to tak je. Hlasy progresivních odpůrců těžby ropy (zejména frakování z břidlic) bude potřebovat, ale právě tak nesmí přijít o hlasy lidí, kteří jsou na těžbě existenčně závislí, například v Pensylvánii.
Karty u těla
Podobné je to s mezinárodním obchodem. Trump slavil před čtyřmi lety úspěch s taktikou, která USA vyvázala z jisté části mezinárodního obchodu (Trans-Pacific Partnership) a na všech ostatních myslitelných frontách zadělala na konflikt (WTO, Evropská unie, Čína). Biden ví, že je to škodlivé, ale stejně dobře ví, že je to také opatření lokálně populární. Koná tedy marketingově správně – snaží se ani jednu stranu neodradit a drží si karty u těla.
A proto čtvrt roku před prezidentskými volbami Bidenovi příznivci ani odpůrci netuší, co se nakonec bude dít. Zůstanou v platnosti Trumpovy daňové škrty? Jak bude chtít nová administrativa regulovat technologické firmy? Prozatím dává na onu nejistotu zapomenout postoj "všechno lepší než Trump". Bude to stačit i v listopadu?
