Ekonomika ožívá, lovci chytrých hlav mají napilno. Jak je zaujmout a získat práci snů?

Ekonomika v mnoha zemích roste a s tím roste také zájem o manažerské talenty. Kdo je na trhu nejžádanějším zbožím? Pokud máte schopnost vést, učit se z vlastních chyb, jít příležitostem naproti a zvládáte moderní technologie, máte solidní předpoklady pro to, aby se o vás firmy popraly. V pořadu Alter Eko na Rádiu BBC to uvedl zakladatel a ředitel Bubeník Partners Jan Bubeník, kterého zpovídal globální stratég a kouč Jan Mühlfeit.
Jan Mühlfeit: Jak nyní vypadá trh očima headhunterů (lovců hlav) v České republice? V ekonomice, zdá se, nastupuje konjunktura. Projevuje se to nějak v tvém podnikání?
Jan Bubeník: Především lokální investoři, posléze následovaní nadnárodními koncerny, začali investovat, začali kupovat společnosti a začali hledat nové manažery, kteří by spojené firmy vedli. Oživení se jednoznačně odráží v tom, že máme více práce.
Jan Mühlfeit: Je to jen případ Česka, nebo to platí i pro okolní země?
Jan Bubeník: Podnikáme v Česku a na Slovensku a oba trhy jsou si vcelku podobné. Máme kolegy v řadě zemí, jsme spojeni v síti vlastníků podobných firem, a i od nich vím, že aktivita vzrostla nejen v Evropě a Asii, ale v podstatě na všech kontinentech.
Jan Mühlfeit: Jak by vlastně měl vypadat takový profilový lídr, někdo, o koho máte zájem? Co takový člověk musí mít?
Jan Bubeník: Tím, že vybíráme spíše dirigenty než hráče na jednotlivé nástroje, jsou podmínkou – nutnou, ale ne dostačující – jisté znalosti o obchodním modelu daného sektoru. To ale neznamená, že musí tento obor vystudovat, to určitě ne.
Jan Mühlfeit: Takže je to více o emoční inteligenci než o tom, aby rozuměl každému šroubku; každému bitu a bajtu, kdybych to převedl do průmyslu IT?
Jan Bubeník: Určitě. Nejúspěšnější lidé jsou chytří, mají formální inteligenci a většinou i něco vystudovali. Formální vzdělání ale ještě negarantuje, že ten člověk bude dobrý vůdce. Zároveň mají tito lidé hodně naděleno i v oblasti emoční inteligence. Tyto dvě odlišné dovednosti, tyto dva talenty, nám naděluje příroda nebo Bůh separátně. Je to tak, jak to říkají fotbalisté – někdo kope levou a opírá se o pravou, někdo to má naopak. Stejně tak má každý unikátní kombinaci dovedností. Někdo je chytřejší, umí se věci naučit, ale třeba není tak dobrý v komunikaci s lidmi. Někdo naopak komunikaci zvládá tak, že jsou pro něj ochotni pracovat i daleko chytřejší a zručnější lidé, než je on sám. Právě tato druhá skupina, to jsou lidé, kteří se lépe prosazují v manažerském prostředí.
Jan Mühlfeit: Dirigent také nehraje nejlépe na každý nástroj, umí ale nejlépe pracovat s celým orchestrem. Pojďme ještě hlouběji zabrousit do teorie úspěchu. Myslíš si, že pokud byl někdo neúspěšný, pokud udělal v kariéře nějakou velkou chybu, už nemůže být v této oblasti úspěšný, nebo je to ponaučení a ten člověk prostě může "jet" dál?
Jan Bubeník: Potkávám se se všeobecně úspěšnými lidmi, kteří to někam dotáhli. Majitelé jim do správy svěřují miliardové majetky. Řada z nich přitom právě to, že se jim něco nepovedlo, že něco zanedbali nebo s něčím havarovali, považují za zásadní moment své kariéry. V autoškole nám říkali, že nejsme řidiči, dokud nehavarujeme. Do té doby si nepřipouštíme, že by se to mohlo stát, což je špatně. Podle mě záleží na tom, co a jak někdo pokazí a jak se z toho dokáže poučit, jestli tu chybu uzná a ví, jak se jí napříště vyvarovat. Pak z něj ta chyba dělá hodnotnějšího manažera. Umí si pak připustit, že se ostatní chybami učí, a dá jim prostor některé chyby – v kontrolovaném prostředí, aby to firmu nezruinovalo – dělat. Potom ti, kteří neopakují stejné chyby, mohou růst a stát se dobrými lídry.
Jan Mühlfeit: Byl jsi úspěšný v jedné velké konzultační firmě a studoval jsi v Americe, takže máš velký rozhled na globálním trhu. Co Češi a práce v zahraničí, jak se jim daří?
Jan Bubeník: Čím déle po revoluci, tím méně mají Češi a Slováci mindráků. Už o věcech nepřemýšlejí jako naše generace, která se stále občas zajíká, když přejíždí hranice. Jsou to světoobčané, naprosto sebevědomí. Svět je jejich hřiště. Když se ale podívám jinam do Evropy nebo do Ameriky, lidé jsou daleko flexibilnější a váží si příležitosti mít možnost kariérního růstu. Jsou pro to schopni slevit ze své pohodlnosti a za tou příležitostí se klidně stěhovat. U nás navrhnete přesun mezi Brnem, Prahou a Ostravou, případně do Bratislavy, a spousta lidí řekne ne. Teď například hledáme člověka na zajímavou pozici v Ostravě a řada lidí, i z toho regionu, řekne, že právě dostavěli dům, že se stěhovat nebudou. To je jedna z výtek na adresu Čechů, kterou bych zmínil. Ale rodí se tu spousta chytrých, talentovaných a pracovitých lidí, kteří, když chtějí, se jednoznačně prosazují na světovém trhu.
Jan Mühlfeit: Máme tu mladou generaci, která poprvé v dějinách lidstva pracuje s technologiemi lépe než generace, která je u pomyslného kormidla. Podle mě se tak rychleji dostane do vedoucích funkcí, a to jak ve veřejném, tak v privátním sektoru. Myslíš si, že to vytvoří na pracovištích nějaké třecí plochy?
Jan Bubeník: Bude to určitý bod zlomu. Nastane okamžik, kdy se lidé rozdělí na ty, kteří umějí pracovat s novými technologiemi – a tím pádem budou efektivnější, lacinější a rychlejší –, a na lidi, kteří zůstanou pomyslnými dinosaury. A ti nakonec budou muset vymřít, stanou se irelevantními.
Aktuality
