Jan Vedral: Buď nás čeká konec světa, nebo si investoři užijí pěkný rok

Kolik času trávíte před burzovními monitory?

Jan Vedral (JV): Docela dost, ale bylo to horší. Investování je postavené na důvěře, člověk nechce své investory zklamat, a proto se snaží trhy co nejvíce sledovat a využít příležitosti, které se na nich objevují. Mám štěstí, že se můj syn docela přizpůsobil mému životnímu rytmu, takže chodí spát v deset večer a vstává později. Já se vracím okolo deváté z práce a akorát ho dostanu na uspávání. Snažím se mu však maximálně věnovat o víkendech.

Jste znám svou zálibou v dostihových koních. Co teď dělají vaši miláčci?

JV: Už je po sezóně, takže se všichni cítí být šampiony a v klidu se krmí ve stájích (smích).

Také na ně sázíte?

JV: Nemá smysl jít na dostihy a nesázet. Uběhnout tisíc metrů trvá dostihovému koni asi minutu, takže dostih se rychle odběhne, a pak máte dost času do příštího dostihu promýšlet, na jakého koně vsadíte. Dostihy však mohou být i dobrá příležitost pozvat si obchodní partnery a klienty, protože na rozdíl od fotbalu nebo hokeje máte čas si mezi jednotlivými dostihy s nimi promluvit. Takže to může být i forma propojení koníčku s podnikáním.

Podle jakých parametrů sázíte? Co radíte?

JV: Je důležité se alespoň podívat do programu, jak se jednotlivým startujícím koním dařilo v posledních čtyřech dostizích. Je také dobré se na ně dojít před dostihem podívat do paddocku, jak vypadají. Můj kamarád krom toho ještě pozoruje chování majitelů a trenérů a komentuje to stylem: "Trenér XY si hladí bříško, to asi přijeli vyhrát." Nebo: "Majitel AB se nešel podívat do paddocku, to si asi moc nevěří."

Takže to je jako u akcií – také je potřeba se podívat na hospodářské výsledky například za poslední čtyři kvartály, než nějaké nakoupíte.

JV: Je to podobné, ale já do toho bohužel zapojuji i srdce. Takže při sázení preferuji své koně nebo koně trenérů a majitelů, které mám rád. Takže hodně emocí.

Co emoce a investování – jde to k sobě?

JV: Při investování se snažím mít chladnou hlavu a snažím se být "při číslech". Dnes ovšem věřím jiným věcem než zamlada, když jsem si myslel, že dokáži porazit trh. Dnes vím, že to nedokáže nikdo. Když jsme začínali, měli jsme jako makléřská společnost úplně jinou strategii investování než dnes. Sledovali jsme krátkodobé trendy a pozice drželi velmi krátkou dobu. Ráno jsme koupili, odpoledne nebo druhý den prodali. Jako investiční společnost však investujeme spíše v delším časovém horizontu. Je důležité udržet emoce na uzdě a ctít dlouhodobou strategii bez ohledu na momentální náladu na trhu.

Oba ovšem dobře víme, že se časový horizont při investování, například kvůli neregulovanému vysokofrekvenčnímu počítačovému obchodováním (HFT) a dalším "zvrácenostem", které nyní trhy provázejí, hodně zkrátil. Nenutí vás to jako správce fondů investovat na kratší dobu?

JV: Máte částečně pravdu, ale spíše jsme to dělali v minulosti. Je totiž velmi těžké trefit úplné dno nebo úplný vrchol krátkodobého trendu. K tomu si připočítejte, že s otevíráním a zavíráním pozic souvisejí transakční náklady, takže tolik nevyděláte, jedině že byste to dělali v obrovském objemu nebo na páku. Takže dnes raději sledujeme dlouhodobější trendy a věříme "fundamentu" a široké diverzifikaci portfolia.

Takže krátkodobé spekulace v Consequ neznáte?

JV: Ale ano, když vidíme nějakou abnormalitu, tak se jí snažíme využít. Například v listopadu se v panice české státní dluhopisy propadly o zhruba deset procent. Nevydrželi jsme to a nakoupili jsme zhruba za miliardu, ale ke konci roku jsme je již se ziskem prodávali.

To jste kupovali v hotovosti, nebo pomocí finanční páky, tedy na úvěr?

JV: Vždy investujeme jen vlastní nebo klientské peníze, tedy bez finanční páky. Pro neprofesionály je finanční páka velice nebezpečná, nemá nic společného s investováním na důchod. Je to jen hra. Něco jiného je, když máte speciální fond kvalifikovaných investorů, který chceme nyní otevírat. Tam je decentní finanční páka povolená, ale je důležité, aby tam investoři kvůli rozložení rizik uložili jen minoritní část svých úspor.

Vaše firma se specializuje i na investice do státních dluhopisů. Ty mají ovšem po loňském roce dost pošramocenou pověst, důvěra v investice do dluhopisů byla otřesena.

JV: Nelze házet všechny státní dluhopisy do jednoho pytle. Pokud věříte české vládě, že bude schopná splácet své závazky - a já jí zatím věřím -, nekupujete na finanční páku a můžete dluhopisy držet delší dobu, tak jsou stále dobrou investicí. Minulý rok jsme viděli na jedné straně velké ztráty na dluhopisech zemí skupiny PIIGS, ale americké, německé a britské státní dluhopisy patřily k tomu nejlepšímu, co se dalo koupit. I zmiňované české státní dluhopisy připsaly nakonec slušný zisk.

A co letos? Jak se bude dluhopisům dařit?

JV: Nemyslím si, že nyní státní dluhopisy přestavují nějakou úžasnou investici, spíše hodně věřím kvalitním firemním dluhopisům a selektivně i bankovním dluhopisům. V poslední době nakupujeme dluhopisy "systémově důležitých" bank, jejichž vlády jim v případě krize mohou poskytnout "systémovou podporu". Jde tedy především o americké banky. Podívejte se například na Bank of America – její pětileté dluhopisy nesou hezkých 6,5% ročně.

Když už se bavíme o bankách, po všech stránkách trpí dluhovou krizí ty evropské. Proč se vůbec dostaly do tak nezáviděníhodné situace?

JV: Dlouho jim všichni radili, ať nakupují za své volné peníze bezpečné státní dluhopisy, tak je nakupovaly. Dnes je musejí přecenit a zvýšit kapitálovou přiměřenost. V Evropě se celá ekonomika financuje z bankovních úvěrů, v USA je více využíváno soukromé financování, a to jak vlastním kapitálem, tak dluhem. Evropské banky mají historicky mnohem nižší poměr vlastního kapitálu k celkovým aktivům.

Dá se říci, že se evropské banky částečně do špatné situace dostaly nespravedlivě. Stát od bank chce peníze, tedy aby kupovaly státní dluhopisy. Na druhé straně, když je koupí a prodělají na nich, tak je všichni stigmatizují, že spekulují. Stát ví, že je bankovní sektor podkapitalizovaný, ale zvyšuje požadavky na kapitálovou přiměřenost. Kromě toho chce, aby komerční banky půjčovaly peníze a financovaly ekonomický růst. A ve finále je zatíží nesmyslnou bankovní daní.

Jak se s tím mají banky vypořádat? Existuje cesta ven?

JV: V zásadě jsou tři možnosti: Buď přestanou půjčovat peníze, nebo začnou zvyšovat marže, aby si ziskem zvýšily kapitálovou přiměřenost, nebo navýší kapitál ze soukromých zdrojů. Otázkou je, kdo si koupí akcie bank, když stát zvyšuje jejich regulaci a snaží se jim všemožně blokovat možnost vytvářet zisk. Zdá se, že v poslední době státy dělají vše pro to, aby banky prostě "zničily".

A pak levně zestátnily?

JV: K tomu to vše směřuje. Nevím jestli je to záměr – to by byla ta lepší varianta, ale bojím se, že je to spíše z čisté hlouposti.

Co Řecko? Zkrachuje v březnu?

JV: Řeckem bych už nebyl tak fascinovaný. Je to malá ekonomika, jejíž krach dnes již nikoho nepřekvapí. Na perspektivy světového hospodářství v letošním roce bych se díval v trochu širším kontextu. Amerika se již zvedá, Německo je v nejlepší kondici za řadu let, má velmi nízkou nezaměstnanost a silný export a netrpí žádnou výraznou ekonomickou nerovnováhou. Japonsko se po zemětřesení otřepalo a roste. Čínský ekonomický růst sice zpomaluje, ale není to žádná tragédie, na tvrdé ekonomické přistání bych si ještě nevsadil. V delším časovém výhledu to sice nejspíš dopadne velice špatně, protože když je něco řízené státem, tak to podle mě nemůže dlouhodobě fungovat, ale letos to ještě nebude. No a nakonec evropská dluhová krize, ale to je problém, který jsme si v zásadě v minulém roce již dobře osahali.

Jak to myslíte? Že jsme již za pomyslným vrcholem tohoto problému?

JV: Již celkem dobře víme, jaké jsou reakce investorů na výroky politiků nebo na výsledky aukcí dluhopisů, a hlavně máme v záloze ECB, která v nejhorším případě může všechny státní dluhopisy skoupit. Ne že bych to považoval za správné řešení, ale tato možnost tu stále je pro případ paniky.

A proč to tedy ECB tak "hrotí"? Proč nezasáhne razantně hned? Čeká, až klekne Řecko?

JV: Kdyby se do toho pustila ECB už teď, výnosy například italských dluhopisů by klesly na tři procenta. Co by udělala italská vláda? Vykašlala by se na všechna úsporná opatření. Merkelová s Draghim prostě tlačí na pilu, aby státy daly do pořádku svá hospodaření. Jedno je jasné – když nejsou politici pod tlakem, nelze od nich čekat výsledky. Nevím, zda je udržování permanentně vyhrocené situace záměrem Německa a ECB, ale rozhodně to funguje.

Co v těchto složitých časech radíte drobný investorům?

JV: Buy low, sell high (smích). To platí pořád. Takže kupovat to, co je levné. Podle mě jsou to riziková aktiva jako akcie nebo zmiňované firemní dluhopisy. Valuace obého jsou velice příznivé. Naše základní rada však zní, aby investoři se svým portfoliem moc nehýbali, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, na jak dlouho investují a co od investování očekávají. Revize portfolia by měla probíhat jednou až dvakrát ročně. Také je důležité nesázet všechno na jeden typ investic a vyhnout se finanční páce.

V poslední době je mezi drobnými investory hodně populární obchodování na měnovém trhu. Co si o něm myslíte?

JV: Forex je v krátkodobém horizontu čistá ruleta. Můžete jít do kasina nebo si hrát na měnovém trhu. Podobnou ruletou jsou ovšem i komodity. Fundamentální (makro- a mikroekonomické) faktory se do kurzů měn promítají často se značným zpožděním a zvraty bývají obvykle velmi náhlé a výrazné. Velmi často dochází k "přestřelení" na druhou stranu.

Komodity však do portfolia drobného investora určitě patří.

JV: To je sice pravda, ale když komodity, tak bych dával přednost akciím firem, které suroviny těží nebo zpracovávají. Dříve u komodit hodně záleželo na fyzické nabídce a poptávce, dnes převažuje poptávka investičně-spekulativní, takže odhadovat ceny komodit podle vývoje produkčních kapacit a průmyslové spotřeby může být velice zavádějící.

Co radíte studentům, kteří by jednou chtěli řídit podílové fondy jako vy?

JV: Určitě jít už při škole na stáž do firmy, jako je například ta naše. Samozřejmě se o trhy aktivně zajímat a snažit se mít vlastní názor. Také je důležité nepropadnout pocitu, že jsou povolání investičního bankéře nebo portfoliomanažera nějak sexy. Ta doba už je pryč. Dnes si my, kdo pracujeme na finančním trhu, musíme zvykat na to, že jsme lovná zvěř.

Když jsme se bavili o forexu, jak vidíte letos českou korunu?

JV: Myslíme si, že už vůči euru oslabovat nebude. Současné oslabení bylo nejspíše způsobeno tím, že z českých bank stahovaly jejich matky peníze. Více se dozvíme ze statistik. Letos by mohlo euro oslabit někam k 24 korunám.

A co česká ekonomika? Podle všeho míří do recese.

JV: Myslím si, že přijde překvapení a česká ekonomika skončí v kladných číslech, protože Německo stále dobře ekonomicky funguje a my jsme na něj silně navázáni. Další země, kam vyvážíme, například Slovensko nebo Polsko, by se také měly recesi vyhnout. Země, které se řítí do recese, tedy jižní křídlo EU, nejsou pro náš export tak důležité. Navíc se může příznivě projevit zadržovaná spotřeba českých domácností i zadržené investice domácích podniků (přestane-li se na prvních stránkách novin psát o krizi).

Jak velký vliv mají na vývoj investic média?

JV: Pro mě jsou spíše kontraindikátorem. Když už i televize Nova začne radit lidem, že mají kupovat zlato a švýcarský frank, vím že je nevyšší čas se ho zbavit.

Proč? Co máte proti zlatu, které tři roky za sebou jen roste? To není tak špatná investice.

JV: No právě. Radši kupuji, když je něco levné, než když je to drahé. V druhé polovině sedmdesátých a na začátku osmdesátých let také cena zlata vyskočila na 700 USD za trojskou unci. Pak se ovšem propadla na tři sta a mezi dvě stě padesáti a pěti sty dolary za unci se pohybovala přes dvacet let do roku 2005. Za růstem ceny zlata v letech 2005 až 2008 byl růst jeho spotřeby na rozvíjejících se trzích.

V posledních letech je tažena zejména strachem z inflace a rozpadu finančního systému. Až tento strach opadne, cena výrazně poklesne. Možná to bude letos, možná příští rok, a možná z vyšších úrovní, než jsou dnes, ale ten okamžik se blíží a já nechci být při tom. A pokud někdo argumentuje tím, že začaly v posledních letech fyzické zlato kupovat centrální banky, tak ať zapátrá v paměti, kdy ho naposledy prodávaly. V minulosti se ukázaly státní banky jako velmi špatní investoři s prodeji okolo 250 dolarů za unci, a proto si nemyslím, že se dnes zrovna dobře trefují.

Vstoupili jsme do roku 2012. Hodně lidí z něj má z různých důvodů, a to nejen ekonomicko-investičně- sociálních, velký strach. Co vy a rok 2012?

JV: Buď všechno zkolabuje a bude konec světa, nebo čeká investory velmi pěkný rok (smích). Já jsem optimista!

Rozhovor je převzat z časopisu Investiční magazín