KONTEXT: Spojené státy evropské jsou chiméra. Evropané si to snad (i) díky brexitu konečně uvědomí

EU se po brexitu ocitla na existenciálním rozcestí. Měla by napříště usilovat o Spojené státy evropské, nebo je jí k dispozici jiný, hybridní model, který garantuje výhody sjednocené Evropy, ale zároveň i dostatečnou míru suverenity členských států?

Podle mě má budoucnost jen zmíněný hybrid. Prostor pro vytvoření hospodářské unie – zejména s přihlédnutím k tomu, jaké máme k dispozici informační a komunikační technologie – je mnohem větší než kdykoli v minulosti. To ale neznamená, že se musíme shodnout na všem. Nyní mohu například zamířit kamkoli v Česku, mít s sebou bankovní kartu vydanou malou bankou v Baltimoru a vybrat si hotovost. To je svým způsobem také forma ekonomické unie; jde o možnost využít systém, který je mnohem komplexnější než cokoli v minulosti. To ale neznamená, že Česko a americký stát Maryland musejí být v jakékoli politické unii.

Jinými slovy, sázíte na stávající spojení, která slouží jako neviditelná, hustá síť, o niž se mnohé přeshraniční kontakty na úrovni jednotlivců i skupin mohou opřít. Ty by měly napříště zajistit to, po čem Evropané touží, bez potřeby kontroverzních kroků.

Přesně tak, Česko i Maryland jsou suverénní, samy si rozhodují o daních, trhu práce, výrobě a tak dále. Zároveň ale sdílejí pojítko, které mi umožňuje převést si peníze z místa na místo. A přesně to žádá Evropa – chce unii, která umožní lidem a firmám přesouvat peníze a byznys z bodu A do bodu B. Nechce sdílet rozhodování o celé škále důležitých věcí. Jsou samozřejmě oblasti, ve kterých je velice důležité, aby se Evropané dohodli a rozhodovali společně. Na druhou stranu ale chtějí – a měli by mít – v mnoha oblastech suverenitu. Platební systémy přitom nevyžadují politickou unii, o čemž svědčí i vztah Evropy a Spojených států.

Co to znamená v praxi? Co by měli evropští političtí lídři začít dělat dnes a na čem by měli začít pracovat v dohledné době, aby Evropa napříště zvládla přicházející šoky a aby garantovala vnitřní pluralitu názorů a demokracii?

Tu nejdůležitější věc je možné udělat v podstatě ze dne na den. Jde o změnu pohledu na EU, na to, čím je a čím by měla být. Mnohé vlády – v této souvislosti se opakovaně mluví o té francouzské – pracují s tím, že je cílem vytvoření Spojených států evropských, které by měly společnou vládu, společný demokratický dohled a sdílené zdroje. Tento postoj vychází z premisy, že unifikace jako taková je pozitivní. Podle mě by ale mělo jít především o udržitelnost. Evropané chtějí mít možnost bezproblémově překračovat hranice, mít možnost jít do zahraničí studovat, podnikat tam a potkávat se s lidmi. Chtějí žít společně, i když se možná vracejí domů, protože se mezi lidmi a v kultuře, kterou znají, cítí nejpřirozeněji. K tomu, aby se Evropanům něco podobného splnilo, je ale potřeba především stabilizovat to, čeho již bylo dosaženo.

Řekněme, že se Evropa rozhodne pro tento model a zůstane především spolkem zemí, které k sobě chovají sympatie doplněné v oblasti přeshraničních styků o nadstandardní přístup. Nebude jí pak ve chvíli, kdy se dohadují globální pravidla hry, něco chybět?

Evropa již do značné míry zvládla najít rozumnou rovnováhu mezi suverenitou jednotlivých členských států a panevropským přístupem či hlasem tam, kde je ho potřeba. Jistě, nejde o dokonalou rovnováhu, ale našel se poměr, který ve většině případů funguje. Evropa je například efektivní při vyjednávání obchodních dohod s USA, zároveň ale mají jednotlivé evropské země s Washingtonem odlišné vztahy a diskuze v případě řady dalších věcí. To je důsledek rozhodnutí mít společný postoj ve věci obchodu a svobodu rozhodování v ostatních oblastech. V této souvislosti asi na Brity čeká překvapení v tom, jak obtížné je jednat s USA, když to děláte z pozice jednotlivce. Pro Londýn je daleko výhodnější v této oblasti s Evropany na některých věcech spolupracovat a v případě jiných s Washingtonem jednat bilaterálně.

V případě vyjednávání obchodní dohody TTIP (Transatlantického obchodního a investičního partnerství) se Evropanům na první pohled celkem daří (ačkoli je to velice bouřlivě diskutováno). Přístup k mnoha dalším otázkám a partnerům je ale výrazně horší, a to kvůli neschopnosti najít společnou řeč a prosadit vlastní zájmy.

Souhlasím. Příkladem je reakce na rusko-ukrajinský konflikt. V rámci něj by se opravdu hodilo, aby byli Evropané v přístupu k Rusku zcela jednotní. Tak tomu ovšem není, a proto je dopad akcí, pro které se západ rozhodl, slabší, než by mohl či měl být. Podobné je to s přístupem k Číně. Podle mě by měla EU k Pekingu zaujmout jednotnější postoj, jinak si Čína bude (nadále) sjednávat velice výhodné dohody s jednotlivými státy unie, které v rámci bilaterálních jednání s druhou největší ekonomikou světa vždy budou tahat za kratší konec provazu. Sečteno a podtrženo, určitě existuje prostor pro vylepšení zmíněného poměru mezi společnou akcí a diverzitou zájmů. To ale neznamená, že by se státy EU měly úplně vzdát vlastních zájmů – chce to rozumný mix.