Může brexit vyvolat válku? Potenciální aktéři možná překvapí

Vítězství britských příznivců odchodu z Evropské unie lze číst různě - vítězství starých nad mladými, nevzdělaných nad vysokoškoláky a podobně -, ale z ústavního hlediska je především vítězstvím vůle Angličanů (a Velšanů, což ovšem nikoho nezajímá, patrně ani Velšany samotné ne) nad vůlí obyvatel Skotska a Severního Irska. Půldruhého milionu hlasů, o něž měl navrch brexit v Anglii, přebilo - kromě londýnských proevropských hlasů - především vůli obyvatel "periferie" království.

Velice zábavné to je v Severním Irsku. Hlasy bohatší, protestantské, konzervativní, probritské většiny obyvatel sedmi ulsterských hrabství byly v referendu rozděleny zhruba napůl; chudší, katolické kruhy beroucí se obvykle za sjednocení Irska pod dublinskou vládou hlasovaly drtivě pro udržení země v EU.

Paradoxně tak britští nacionalisté, kteří nejvíce tíhli k hlasování pro brexit, svými hlasy nejvíce napomohli názorovému odtržení Severního Irska od Británie, což je výsledek, který si jistě nepředstavovali.

Výsledkem bude diplomatický chaos v jednání čtyř exekutiv o budoucnosti Severního Irska – londýnské, dublinské, belfastské a bruselské. Jeho výsledek v podobě odtržení Ulsteru od Británie je tak či tak téměř jistý (nahrává mu navíc demografický vývoj, když proirských katolíků se rodí více než probritských protestantů). Zda dojde na sjednocení obou irských entit, nebo bude Severní Irsko hrdě chudé samostatně, je z pohledu Británie vedlejší.

Madrid se hlásí o slovo

Jinou variantu neklidu zažívá Gibraltar. Třicetitisícová britská enkláva na jižním konci Španělska hlasovala jednoznačně pro setrvání v unii. Není jí to ovšem mnoho platné - jen několik hodin po oznámení výsledků referenda ohlásil Madrid, že bude chtít alespoň částečně převzít nad poloostrovem vládu. Gibraltar se podle všeho stane jen závažím přihazovaným na misky vah, až půjde do tuhého při vyjednávání nového módu britsko-evropské koexistence.

Je velice dobře možné, že se královna Alžběta II. dožije toho, že bude vládnout čemusi, co by se mohlo jmenovat třeba Spojené království Anglie a Walesu. S výrazy Británie (užívaný pro všechny čtyři britské země) nebo Velká Británie (pro Anglii, Skotsko a Wales) se v podstatě můžeme začít loučit, o skotské nezávislosti je totiž prakticky rozhodnuto. O čem rozhodnuto není, je způsob jejího dosažení. A ten může být všelijaký.

Nezávislé Skotsko. Ale jak?

Skotové v roce 2014 ve vlastním referendu o nezávislosti rozhodli o zachování svazku s Anglií a spol. Brexit pomohl plamen separatismu zažehnout nanovo. Těsně po vyhlášení výsledků britského referenda o EU se objevily hlasy volající po vyhlášení nového skotského referenda o Británii. V sobotu pak dorazily první průzkumy vůle Skotů stran takového případného referenda. Výsledek byl očekávaný - šedesát procent pro odtržení se od Londýna.

Až se edinburské premiérce Nicole Sturgeonové povede nové referendum vypsat, je téměř jisté, že její Skotská národní strana bude ve snaze o odtržení úspěšná.

Při pohledu na mapu výsledků euroreferenda je důvod zjevný. Anglie, Wales i Severní Irsko hlasovaly smíšeně, všech 32 skotských okrsků bylo bez výjimky pro zachování členství v EU. Lidé chudí i bohatí, městští i venkovští, loajální Londýnu či Edinburghu, labouristé i konzervativci – všude měli navrch příznivci unijního členství. To dává Sturgeonové do ruky silný argument - "vidíte, Skotsko je v zásadních věcech úplně jiné než Anglie". Míra legitimity skotských separatistických snah nikdy nebyla vyšší. Úřad Angely Merkelové již potvrdil, že "Evropa Skoty ráda přivítá".

Šikovná diplomatka Sturgeonová však dosud na výzvy k vypsání vlastního referenda nereagovala. A měla k tomu dobrý důvod. Podle Scotland Act, britského zákona o Skotsku z roku 1998, může Edinburgh vypsat referendum o nezávislosti na Británii pouze se souhlasem Westminsteru. Kdyby však současný britský parlament takový požadavek obdržel, nejspíše by jej odmítl. Cameronova vláda, která má stále nominálně parlamentní většinu, by se Skotsko pochopitelně snažila udržet jako vyjednávací želízko v ohni na chvíli, až bude Londýn debatovat s Bruselem (rozuměj především s Berlínem) o podobě postbrexitové koexistence. Londýnští vůdci by museli být blázni, aby Skoty "pustili do Evropy" dříve, a vyjednávacího želízka se tak zbavili.

Londýn versus Edinburgh

Jenže tak jednoduché to nemusí být. Pro případ, že by Sturgeonová a její lidé chtěli referendum o nezávislosti vypsat, ale nemohli by, se nabízí několik řešení. Nejpřirozenějším z nich je vypsání "poradního" referenda, jehož výsledky by bylo lze použít alespoň jako nepřímou páku na Londýn.

Lze ovšem předpokládat, že by Westminster takovou páku ignoroval. A v takovém případě si lze snadno představit, že by se v den jednání o příslušné legislativě u britského parlamentu sešla veselá společnost zastánců referenda (tak je tomu koneckonců vždy, když Westminster jedná o něčem citlivém). Policejní zásah vyhrotí emoce ad absurdum.

Cokoli dalšího je spekulace. Ale je jisté, že od ojedinělých projevů násilí k násilí organizovanému by nemuselo být daleko. Klidně si lze představovat dále - Edinburgh a Londýn si navzájem přes média vyřídí, že se nenechají vydírat jeden druhým. Edinburgh pohrozí, že nebude britský zákon respektovat, Londýn pozastaví platby do Skotska (celé Skotsko je závislé na redistribuci peněz vydělaných v Anglii). Mezitím jednoho či dva skotské fotbalisty působící v anglické fotbalové lize napadne banda imperiálně smýšlejících fandů soupeře. Vzápětí v Glasgow Skotové zlynčují zaměstnance něčeho, co si spojí s Anglií (banky, rychlého občerstvení, na tom nesejde). Londýn řekne, že bude chránit bezpečnost svých lidí, a nasadí policii. Polovina glasgowských jednotek vypoví londýnskému velení poslušnost. Obrněné transportéry startují.

To je samozřejmě nadsázka. Ale podcenění možnosti prudké eskalace konfliktu by bylo stejně bláhové jako nedávné podcenění rizika brexitu. I zlomek zde nastíněného vývoje by nadělal škody, ve srovnání s nimiž by veškerý postbrexitový chaos byl v podstatě legrace.