Lesk a bída evropského rozvodu: Britské sbohem EU v expertních souvislostech

Reakce trhů na výsledky britského referenda byla silná, libra a (krátkodobě) akcie zažily volný pád. Mnohem zajímavější a důležitější ale bude dění ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. Jde hlavně o to, jak bude rozchod Londýna a Bruselu nakonec vypadat. Právo EU umožňuje členským státům vystoupit a určuje lhůtu maximálně dvou let, během nichž se musejí obě strany dohodnout, tato lhůta ale může být prodloužena.

Je jisté, že nás čekají těžká vyjednávání, a čím více se budou komplikovat, tím více bude vzrůstat nejistota. Zřejmě nejhorší variantou by bylo to, kdyby se strany nedohodly, případně kdyby se dohodly na zmíněném prodloužení dvouleté lhůty. Něco podobného by totiž negativně ovlivnilo sentiment investorů, manažerů i spotřebitelů, což by mělo nepříjemné důsledky pro celou ekonomiku. Více pro britskou, ale pocítila by to i kontinentální Evropa.

To, že Británie odejde z EU, je odrazem soustředivých a odstředivých tendencí, které je možné v Evropě dlouhodobě pozorovat. Československo je jedním z příkladů toho, jak odstředivé tendence vedou k rozpadu státu. Podobné nálady jsou cítit v Belgii, kde Vlámové a Valoni uvažují o tom, zda by jim nebylo lépe zvlášť. Odstředivé tendence jsou v jiných formách, situacích a kontextech poměrně časté.

Naopak soustředivá tendence, v rámci které se Evropa snaží rozšiřovat a přibírat nové členy, může vést k situaci podobné tomu, kdy se člověk pokouší vzít do dlaně příliš mnoho kuliček; některé pak vypadávají. V tomto kontextu lze dodat, že brexit povzbudí zejména euroskeptiky v Česku a jinde v Evropě. Analogie s hroutícím se domečkem z karet by pak byla celkem trefná.

Hrozbu nákazy způsobenou brexitem nelze vyloučit. Odchod Britů posílí politický proud, který odmítá současnou podobu evropské integrace. Bezprostřední riziko nějaké významnější fragmentace EU ale nejspíše nehrozí. Zaprvé, samotný způsob vyjednávání vztahů mezi Bruselem a Londýnem, které nebude úplně jednoduché, může snížit pravděpodobnost další fragmentace. A zadruhé, a to je i případ Česka, zřejmě by muselo dojít ke kulminaci určitých problémových jevů, třeba k výraznému zhoršení imigrační krize doplněnému o neschopnost hledat společné řešení a sílící pocit, že je nám něco nuceno zvenčí. V důsledku toho by sílil pocit odcizení vůči EU a narůstaly obavy o národní i osobní bezpečnost. V takovém případě, pokud by unie byla vnímána jako příčina problému, by skutečně mohla začít růst podpora sil, které jsou mimo současný mainstream.

Národní politici členských zemí EU na domácí půdě zapomínají, že jsou (i) evropskými lídry. Dnes mají zodpovědnost nejen za osud svých národů, ale také za osud Evropy, protože ten je i osudem jejich národů. Oni přitom tuto základní pravdu doma neříkají, a to proto, že proti sobě stojí dva mechanismy – evropský a národní politický, ve kterém hrají roli domácí volby.

Politikům jde o úspěch v národních volbách. Dvě nebo tři desetiletí zanedbávali evropskou osvětu, neříkali "já jsem předseda vlády, prezident, což znamená, že mám zodpovědnost za tento národ, ale také za EU". Proto lidem nedochází, že zodpovědnost za EU leží i na jejich bedrech. A proto se lidem tak často příčí to, co se po nich ve jménu Evropy chce. Přitom je ale potřeba zdůraznit, že to po nich nechce unie, ale národní političtí lídři, kteří pro danou věc zvedli ruku na summitu EU.

EU je v delikátní situaci a veřejnost (která je národní, neexistuje evropská veřejnost) není dostatečně informována. Jinak, než že budou politici s lidmi komunikovat, to nepůjde. Lidé totiž nevědí, na čem národní politici na evropské úrovni spolupracují a proč; nevědí, že je to v jejich národním zájmu, protože jim to prostě nikdo neřekl.

Příkladem může být Řecko. Je v zájmu všech, aby již nemělo problémy. Vznikl záchranný mechanismus, který je připraven pomoci komukoli z unie. A ten se, pochopitelně, musí nějak financovat. V této souvislosti je dobré připomenout, že EU je soustátí. To vystihuje, že jde o státy (svým způsobem suverénní), ale zároveň o jejich soudržnost. Jde o sdílenou suverenitu, suverenitu v rámci daného spolku, která by neměla být užívána proti němu.