Válka s terorem jako finanční Hlava XXII

"Není náhoda, že 20. století, století centrálního bankovnictví, bylo zároveň stoletím totální války," nechal se v roce 2012 slyšet samorostlý kandidát na úřad prezidenta Spojených států Ron Paul. Pozorný pozorovatel odhalí ještě další možné vlivy na cestě k bezpříkladným masakrům, jako je například technologický rozvoj. To ale neznamená, že je Paul se svým argumentem zcela mimo.

Zhruba pět bilionů dolarů, jež měla válka s terorem USA stát (podle Josepha Stiglitze; Brown University uvádí 4,7 bilionu, jiné odhady jsou naopak vyšší), vláda samozřejmě nemá. Půjčila si je od centrální banky, tedy Fedu. Centrální banka si sama půjčí od svých vlastníků, soukromých bank, případně (jako v současných dobách kvantitativního uvolňování) peníze prostě natiskne. Vláda poté buď půjčku s úroky vrátí, nebo - podstatně častěji - splácí pouze úroky, zato až do aleluja. Jste-li tedy bankéřem v některé z bank, jež Fed vlastní, je ve vašem zájmu, aby se vláda zadlužila jako mourovatá. A za co jiného by měla utrácet biliony dolarů, když ne za válku?

Problém je v tom, že ten mejdan nepůjde zaplatit tak snadno. Počítejme společně: i kdyby měl pravdu nejnižší citovaný odhad 4,7 bilionu dolarů, je to za posledních 13 let (počítáno od invaze do Iráku) zhruba 350 miliard dolarů ročně, tedy téměř miliarda dolarů denně.

O čtyři biliony vedle

"Když prezident George W. Bush poprvé oznámil, že vede svoji zemi do podniku zvaného válka proti teroru, tušil jsem, že z toho nic dobrého nevzejde," napsal na přelomu září a října finanční publicista Bill Bonner. "Byl jsem o čtyři biliony vedle." A tím to zdaleka nekončí. Bonner mluví o efektu sebenaplňujícího proroctví - čím více mu věříte, tím víc máte pravdu.

"Dejte k lepšímu, že za tady tím i tamtím rohem číhá terorista. Zastřelte ho, zrušte ho, zahlušte ho. Zhruba milion lidí už takhle zemřelo," cituje Bonner statistiku OSN, jež sice může být nepřesná, ale na věci to nic nemění. "Čím více se sháníte po nepřátelích, tím více jich zaručeně najdete. Až jednou to zlo ani nebudete muset hledat, najde si vás samo!"

Pak ovšem zvážní. Pět bilionů dolarů? Kde federální vláda vzala tolik peněz? Zvedly se snad daně? Přestaly se vyplácet důchody? Jestli ne, odkud se ty peníze berou?

Peníze zadarmo? Omyl!

Odpověď je zmíněna hned v úvodu textu - jde o dluh. "Za současné inflace a úrokových sazeb si vláda může půjčovat prakticky zadarmo. Jsou to peníze jako kdyby shůry spadlé. Jenže to je omyl," uzavírá svoji úvahu Bonner.

Onen omyl spočívá v tom, že vláda si neustále půjčuje zhruba tři procenta HDP ročně, takový deficit měly poslední rozpočty. Vláda zoufale potřebuje, aby úrokové sazby (a s nimi inflace a výnosy z dluhopisů) zůstaly dole, jinak se dramaticky zvýší náklady na obsluhu dluhu, což bude komplikovat vše ostatní.

Zároveň však stejně zoufale potřebuje, aby sazby rostly. To proto, argumentuje Jim Rickards, někdejší ekonomický poradce CIA, velký kritik centrálních bank a fanoušek investic do zlata, že za současného stavu věcí hrozí Spojeným státům krize suverénního dluhu. Jak to?

Rozpočtový deficit může být zvládnutelný pouze v případě, že nominální růst HDP (reálný růst plus inflace) je alespoň stejné absolutní hodnoty. Růst HDP za poslední čtyři kvartály však čítá celkově 1,23 %, inflace byla asi 1,5 %, což dohromady dává 2,73 %, stále příliš málo.

Recese na cestě?

Jistě tedy lze počkat, až se ekonomika zotaví, napadne leckoho. Kdepak, tvrdí Rickards. Průměrná délka růstu v období mezi recesemi čítá v USA od roku 1992 79 měsíců a dnes již expanze ekonomiky trvá sedmaosmdesátý měsíc. Podle toho by se zdálo, že další recese musí být za dveřmi.

To by byl celkem průšvih, protože Fed by v takovém případě nemohl zareagovat obvyklým tahem, tedy razantním snížením úrokových sazeb (přibližně o 3,5 procentního bodu). Při současné výši základní sazby (0,25-0,50 %) již nemá, kam by ustupoval, kdyby ale zvyšoval sazby předčasně a přehnaně, mohl by spustit právě tu recesi, jejímuž vzniku by chtěl čelit. Americe tak hrozí vleklá recese či stagnace, jakou známe z Japonska.

Pryč s dolarem?

Jediným způsobem, jak by se Fed mohl ze šlamastyky dostat, je podle Rickardse prudké znehodnocení dolaru, jež by zároveň srazilo níže reálnou výši dluhu. Nejcivilizovanějším prostředkem k dosažení takového cíle by bylo "shazování peněz z vrtulníku". To je ale nepravděpodobné, protože je k němu zapotřebí součinnosti Fedu, Kongresu a Bílého domu. Ve volebním roce mají ovšem politici na práci jiné věci.

Je tedy potřeba, aby úrokové sazby zůstaly dole, ale zároveň poměrně razantně stouply. Autor Hlavy XXII Joseph Heller by měl z americké ekonomiky a pozice centrální banky USA velkou radost.

Zdroj: The Crux