KONTEXT: Lesk a bída evropského politikaření aneb Proč se (ne)bát italských bank

Horská: Podstatná část trhu od Evropské centrální banky letos čeká postupný ústup z extrémně uvolněné měnové politiky. O tom, že se podobný krok blíží, ostatně nedávno v kontextu vítězství Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách, jejichž výsledky by měly přiživit rychlejší růst ekonomiky eurozóny, mluvil i prezident Bundesbank Jens Weidmann. Jde o signál, že je finanční krize v Evropě zažehnána?

Skořepa: To jsou dvě věci, které spolu nepochybně souvisejí, ale stále jsou to dvě věci. ECB totiž funguje v režimu cílování inflace, což znamená, že chce míru inflace těsně pod 2 %. A to je hlavní důvod, kterým ECB již léta vysvětluje své kroky. Jde o oficiální rétoriku, ale samozřejmě vyvstává otázka, zda se ve skutečnosti za těmito kroky neskrývá i něco jiného, například právě snaha pomáhat některým ekonomikám (nebo vládám), které jsou na tom hůře. Podobná pomoc spočívá v tom, že ECB vykupuje státní dluhopisy. A touto pomyslnou skulinkou se skutečně lze dostat k otázce evropské finanční krize, respektive jejích dozvuků.

Horská: Mezi zpřísněním měnové politiky v eurozóně a zdravím finančního sektoru, respektive veřejných financí, tedy nemusí být pomyslné rovnítko?

Skořepa: Přesně tak. Pokud budeme věřit tomu, že ECB ze svého programu kvantitativního uvolňování chce vystoupit, nebo že z něj možná již začala pomaličku vystupovat, lze to skutečně vnímat jako určitý nenápadný signál, že pokládá situaci v tomto směru za lepší. Je ale otázka, zda to tak ve skutečnosti je a bude. A pokud to tak bude, zda to není spíše výsledek sílícího tlaku ze strany německého křídla v bance, které je z té hodně uvolněné měnové politiky velice nervózní. Jinými slovy, jestli nakonec k utažení měnové politiky nedojde kvůli něčemu jinému, než je (zlepšení) v oblasti špatných nebo mimořádně velkých dluhů některých zemí na periferii eurozóny.

Horská: Když se v poslední době řekne periferie eurozóny a možné problémy finančního sektoru, napadne většinu lidí Itálie. Je podle vás tamní bankovní sektor, který je opravdu výrazně zatížen špatnými úvěry, hrozbou pro celou Evropu, možná pro celou globální ekonomiku? A pokud ano, koho by italská nákaza zasáhla nejcitelněji?

Skořepa: Tuší se, že v Itálii není leccos v pořádku a že to tak je dlouhodobě. Podle mě by tamní bankovní sektor byl asi velkou hrozbou v případě, že by byla Evropa odhodlána nově nosit zpřísněnou kazajku, kterou si v posledních několika letech sama ušila v podobě direktivy, jež poměrně tvrdě popisuje, jak se má zacházet s bankami, které se dostanou do potíží. Obávám se ale, že to tak úplně nebude, že opět dojde k tomu, co jsme zažili v případě jiných klíčových jízdních řádů, podle kterých Evropská unie nebo eurozóna měli jezdit. Obávám se, co se Itálie týče, že se minimálně letos nenajde odvaha na to, aby se problémy řešily razantně.

Horská: Čeká nás tedy pro Evropu typické nakopnutí plechovky, tedy odklad řešení problémů a společně s tím hrozba, že nás kvůli tomu nakonec někde něco překvapí?

Skořepa: Nedávno se objevila zpráva, že se na scénu vrací Matteo Renzi, a mám pocit, že tu bude ze strany všech ostatních politických reprezentací v Evropě a v eurozóně snaha mu v návratu pomoci. Stručně, bude snaha zacházet s Itálií v rukavičkách. Ostatně tu vidíme v posledních měsících opakovaně a myslím si, že vždy bude vůle hledat nějakou skulinku, kterou se povede italské banky zachránit nebo udržet při životě, ať už skrze italský státní rozpočet, nebo nějak jinak.

Horská: Proč se v tomto případě má, jak se v Česku říká, vlk nažrat a koza zůstat celá?

Skořepa: Protože pokud by se některé italské banky nechaly zkrachovat, hrozila by nákaza nejrůznějšího typu. Přímá, protože například francouzské banky mají v Itálii svá želízka v ohni, o která by mohly přijít. A nepřímá, což souvisí s tím, že je Itálie pro spoustu světových investorů, kteří nesledují situaci do detailu, reprezentantem celého jižního křídla, a pokud by v Itálii začaly padat banky, část trhu by si mohla říci, že dnes je to Itálie, takže zítra to budou Portugalsko, Španělsko a další. Jinými slovy, určitě by hrozila psychologická nákaza, která by se mohla dotknout mimo jiné i francouzských bank, které také nejsou v úplně v zářném stavu.

Horská: Jak pravděpodobné tedy je, že Itálie kýchne, načež Evropa dostane (další) chřipku?

Skořepa: Teoreticky by dopad italské krize mohl být docela široký, a to včetně oslabení eura a podobně. Já, jak jsem již zmínil, se nicméně obávám, že to takto nebude, že ještě minimálně letos bude snaha co nejvíce mhouřit oči, zvlášť v případě Itálie, která je politicky mimořádně citlivá. Mnoho tamních bank má totiž významnou část pasiv v podobě dluhopisů, které byly prodány italským domácnostem. Použití nových, přísnějších pravidel v eurozóně při řešení problémů bank by proto bylo politicky velice citlivým krokem, citlivějším než v kterékoli jiné evropské zemi.