Evropská unie na prahu brexitu: Co si (ne)vzít z největšího politického rozvodu?

To, že se vše točí okolo odchodu Spojeného království z Evropské unie, je dáno tím, jak zásadně odchod významného člena zamává se strukturou a uspořádáním unie. A že je chystaný brexit nevyzpytatelný, je jasné z toho, jak zoufale málo je Británie na jeho praktickou realizaci připravena (to, že do vyjednávání vstoupí s hrdým prohlášením, že vystupuje z jednotného trhu, aby o pár dnů později ústy ministerské předsedkyně přislíbila, že občanů zemí EU žijících a pracujících ve Spojeném království – což je projev jednoho z nejvýznamnějších rysů jednotného trhu, tedy volného pohybu osob – se odchod Británie z unie nikterak nedotkne, je toho jen náhodně vybraným důkazem).

Britská nejistota

Britští představitelé se tváří, že mají vše pod kontrolou, ale právě to je zatím největší překvapení – nemají pod kontrolou vůbec nic, čímž usnadňují práci unijním vyjednavačům. Respektive mají to pod kontrolou asi tak stejně jako Theresa Mayová výsledek červnových předčasných voleb.

Okolnosti vedoucí k tomu, že je nyní brexit na stole, jasně ukázaly, že dětem sirky do rukou nepatří. Podobných rozbušek ale bohužel lze najít více a důsledky jejich nevhodného použití mohou být nedozírné; zdá se, že i na Pražském hradě či v Elysejském paláci by si měli v tomto směru vzít ponaučení.

Kdyby se člověk tisíckrát zařekl, že o brexitu nevyřkne a nenapíše již ani slovo, a současně měl věrně a v úplnosti popsat aktuální dění v institucích EU, byl by to slib nesplnitelný. Všechny důležité vnitřní strategické úvahy o EU zahrnují parametr brexit. A nejen úvahy o buducnosti EU, ale i globálního systému.

Šance na změnu

Jestli je něco na brexitu dobrého (a že toho mnoho není) tak to, že možná až nutí aktéry se přinejmenším zamyslet nad podobou stávajících pravidel a tato přizpůsobit situaci unijní Evropy bez Spojeného království. Toto přizpůsobení by mělo téměř povinně zahrnovat snahu odstranit z těchto pravidel spoustu nesmyslů a škodlivostí a současně se inspirovat mnohými britskými náměty na systémová zlepšení.

Současný brexit nemá s racionalitou nic společného, leč dříve se Británie neúspěšně snažila o prosazení některých kroků a postojů, jež by byly prospěšné pro celou EU. Kdyby se na ně přistoupilo, bývalo by to bylo dvojí vítězství – pravidla by se zlepšila a Británie by mohla zůstat. To však není na pořadu dne, byť britská královna činí v rámci svého majestátu maximum možného, aby nechala znít proevropský hlas sebe coby nejrespektovanější přirozené autority v zemi, a i mnozí další sní o tom, že na britské straně dojde k nějaké otočce, že brexit není jedinou možnou příští cestou.

Akcie Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), ještě v 60. letech plnokrevného konkurenta tehdejší šestky Evropského společenství, utěšeně sílí. Případný návrat Británie do tohoto uskupení (po 45 letech) by byl významnou událostí, byť toto nikdo naplno nevysloví. A pokud Spojené království po brexitu do EFTA nevstoupí, stane se tato organizace, jejíž tři členové (Norsko, Island a Lichtenštejnsko, na rozdíl od zbývajícího čtvrtého Švýcarska) nadto tvoří s EU Evropský hospodářský prostor (EEA), nejpřirozenější obsahovou inspirací pro budoucí uspořádání vůči EU. Navíc po odchodu Británie z EU čeká na přepracování i dohoda o EEA.

Není vůbec překvapivé, že nejvýznamnějšími a nejcitlivějšími tématy v tomto kontextu jsou volný pohyb osob a rozpočet. Vše ostatní (a mnohdy věcně srovnatelně důležité) představuje reakci jednotlivých stran na postoje vůči těmto bodům. A není náhodou, že neshody ohledně volného pohybu osob a rozpočtových záležitostí představují nejzásadnější dělítka, možné třaskaviny a doslova arény pro ruskou ruletu, které lze v nynější Evropě vůbec najít. Buď se tyto linie podaří dosažením smíru scelit, nebo právě podél nich bude probíhat rozpad společné Evropy.

Solidarita, zodpovědnost a chybějící lídři

Ukazuje se, že je potřeba si opět vysvětlit a vymezit smysl, proč má být Evropa v první polovině 21. století společná. V jejích jednotlivých částech jsou velice odlišně vnímány pojmy solidarita a zodpovědnost. Jedna hlava státu se domnívá, že jsou občané solidární až příliš, jiná pléduje za dodržování pravidel a zodpovědnosti. Obě mají ve svém úzkém vidění pravdu, ale nepřipouštějí, že například do České republiky za posledních 13 let poslal západoevropský daňový poplatník již téměř 700 miliard korun, což je solidarita dostatečně průkazná.

Francouzský prezident pak, při vědomí této rozpočtové solidarity, horuje za dodržování pravidel, která ale jeho vlastní země například v oblasti rozpočtové disciplíny či situace na trhu práce chronicky a dlouhodobě porušuje.

Evropa potřebuje dosáhnout vyváženosti a společného porozumění konceptům solidarity a zodpovědnosti, k němuž se nelze dostat jinak než cestou přesvědčivého vůdcovství. Evropě přitom právě leadership chybí. To je teze, kterou lze nyní i v samotném Bruselu slyšet velice často. Je paradoxní, když to slyšíte od lidí, kteří mají být lídry a tváří se, že jimi jsou. Tím popírají svou vlastní kompetentnost a schopnosti.

Deficit vůdcovství je patrný i při vzpomínce na nedávno zesnulého bývalého německého kancléře Helmuta Kohla. V trojici s francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem a předsedou Evropské komise Jacquesem Delorsem byli patrně posledními třemi evropskými lídry.

Nynější Evropa nehledá vládu silné ruky ztělesněnou v jedné osobě, ta by byla nebezpečná. Hledá, stejně jako před více než 30 lety, silné koaliční vůdcovství, které bude schopné vymezit a před občany obhájit společný zájem a potřeby unie. Najde je? Otázka za milion, leč bez jejího poctivého a úplného zodpovězení povede vždy jeden kočí své koně hot a druhý čehý. A to nemá se společnou Evropou nic společného.